Březen 2015

Kapitolovka: Mrtvá - Prolog

8. března 2015 v 14:58 | Michelle |  My short stories
Hodně lidí odsuzuje horory. Krváky, duchařiny... Ale já je miluju. Nevím, jestli jsem divná nebo co, ale vždy, když se dívám na horor, uvědomuju si, jak křehké bytosti jsme. Fyzicky, ale i psychicky. Každá užíznutá ruka v krváku, každá smrt pro mě představuje něco jako obraz toho, že vždy může být hůř. Brečíte, že jste si zlomili ruku? Koukněte na krvák a pak si řekněte: je lepší si ruku zlomit, mít jí několik týdnů v sádře a pak s ní zase hýbat, nebo o ruku prostě přijít úplně?
A co teprve duchařiny. Snad každý má někdy pocit, že je v jeho domě něco, co tam být nemá. Slyšíte taky ty kroky, které vás někdy pronásledují? Slyšíte ty hlasy? Ano, někteří si to nepřipouští a to dávají za vinu skutečným hlasům a krokům. Ale někdy to prostě nejsou sousedi, co dělají kravál. Co když někdy prostě není možnost, vysvětlit si to logicky? Vezměte si třeba, že víte, že jste v domě sami a cítíte se nesví. Ten dech na vašem zátylku nemůže být klimatizace, protože klimatizace neběží. Nemůže to být závan větru z otevřeného okna, protože je bezvětří a okna jsou zavřená. Slyšíte za sebou kroky a hlasy. Ale vy jste v domě sami sousedy nemáte. Co pak? Už tomu začínáte věřit?

Vždy jsem chtěla být něčím vyjímečná. Počínaje všedními věcmi jako být třeba dobrou spisovatelkou až do větších kalibrů, jako třeba vidět, co se stane zítra nebo pozítří. Nebo vidět mrtvé lidi. Mrtvé lidi. Spíš jejich ozvěny, jejich duše. A tohle jsem chtěla nejvíc ze všeho.
Myslíte si, že jsem blázen, že? Ano, třeba jsem. Ale za tím, že prostě něco takového být chci, jsem si stála. Víte proč? Ne, neměla jsem mrtvou sestru ani nic takového. Ale pořád mě pronásledovaly hlasy a kroky, ozývající se za mnou. Moje sny byly zvláštní. Ocitala jsem se v malé místnosti ještě s někým dalším. Ten někdo (nebo něco) byl připoutaný v řetězech na dlaždičkované stěně a šeptal. Pojď blíž. Patříme k sobě. Jsme jedna! Pojď blíž!
Skoro každou noc jsem to prožívala znovu a znovu. Proč prožívala, když to byl jen sen? Byl to hodně živý sen. Vždy mi připadalo, že jsem s tou osobou v té temné místnosti bez oken, jen s jednou svíčkou a hrozným puchem asi jen minutu. Ale usnula jsem večer a vzbudila se ráno. Prospala jsem celou noc. A vždy jsem si pamatovala jen tenhle jeden sen.
Nikdy jsem nezjistila, jaký má ona osoba obličej. Byl vždy zahalen do dlouhých vlasů černých jako uhel. Dost mě děsilo, že mám vlasy také dlouhé a černé. Ale nemohla jsem se každou noc dívat na sebe, jak jsem přikovaná ke stěně. Nikdy jsem neviděla té bytosti do tváře a ani nevím, jakou má postavu. Vždy se tam krčila a šeptala. Skoro každou noc.

Jmenuji se Clara Tenebris, poslyšte můj příběh.