Jednorázovka: Pán prstenů: Nebe

7. prosince 2014 v 17:54 | Michelle |  My short stories
Neukamenujte mě, prosím, ne! :D
Rozbil se nám komp a já čekám do Vánoc na nový... teď píšu od kamarádky z počítače, abych si vás trošku usmířila a napsla, jak se věci mají ;)
Vánoční povídka s Aragornem a další články se tedy odkládají až na čas po Vánocích. Nezlobte se, ale nemůžu jinak.
Dopsala jsem aspoň rychle nějakou tu rozepsanou povídku, ať máte aspoň něco ;)

A taky se omlouvám všem, komu jsem psala, že se sejdeme na té pražské hobití premiéře... Nedostaneme se tam a prosím, neptejte se proč. Ale aby jste věděli - není to tím, že nechci. Už jsem měla i kostým Bilba... :(

Tak si povídku užijte :)



Nikdo neví, jak mi teď je. Nikdo. Nikdo mě nemůže pochopit, nikdo mě nemůže uklidnit, nikdo se mnou nemůže soucítit. Nikdo totiž nikdy neztratil nikoho, kdo by mu byl tam blízký, jako můj Smíšek mně. A já o něj přišel. O mého Smíška.
Smíšek je pryč.
Tehdy na Pellenorském poli jsem ho našel mrtvého. Čas se pro mně zastavil. Žadonil jsem, prosil a řval, aby tohle byl jen sen, že tohle nemůže a nesmí být realita. Museli mě od Smíškova bezvládného těla odtáhnout násilím. Držel jsem se ho tak silně, jak jen to bylo možné. Nemohl jsem uvěřit, že už se Smíškem nikdy nebudeme krást zeleninu z pole sedláka Červíka, že už spolu nikdy nebudeme blbnout v Brandyvíně, že už nikdy nebudou naše nohy společně běhat po Kraji.
Ale Smíšek je pryč.

,,Smrt není konec." vzpomínal jsem na Smíškovo vyprávění z dob, kdy jsem byl ještě malý hobit. ,,Každý po smrti někam odejde. Hobiti jsou mírumilovná stvoření, která nebojují ve válkách, nezabíjí, nezrazují. Pro ně není žádné peklo. Všichni jdou do ráje. I ti, kteří podváděli a lhali. Proč? Protože každý si zaslouží ráj. V okamžiku smrti se vytratí všechny černé myšlenky a hobit odchází čistý."
Smíšek se smrti nebál. Nikdy se ničeho nebál. A proto pro mě byla jeho smrt největší ránou mého života. Nemohl bych být bez něj. Já bych si tu žil svůj život a on by tu nebyl. Tedy, jestli by se to dalo nazývat životem. Spíš přežíváním. Bez něj by to totiž nebyl žádný život. A proto jsem se rozhodl udělat to, co jsem udělal. Rozhodl jsem se jít za ním.
Stačila k tomu hradba a provaz. Nic těžkého. A proto jsem už pár hodin po nalezení Smíškova těla stál s oprátkou na krku na hradbách Minas-Tirith.
Neboj se, říkal jsem si pro sebe, uvidíš znovu Smíška. Podíval jsem se pod sebe, na tu hloubku pod hradbami. Neboj se, opakoval jsem, Smíšek by se nebál. Tak jsem se nadechl a rozepjal ruce, připraven ke skoku.
Smíšek je pryč. Ale ne nadlouho.

,,Pipine, ne!" slyšel jsem za sebou Aragornův hlas. Neposlouchal jsem ho. Měl jsem Aragorna rád, stejně jako svou rodinu a další přátele, ale Smíšek byl víc. Smíšek pro mě byl víc, než jen bratranec. Víc než bratr.
,,Peregrine, co tě to napadá?! Slez z té hradby, ty hlupáku Bralovská!" To byl Gandalf. Kdo jiný to mohl být. Hlas Bílého čaroděje byl čím dál tím blíž, stejně jako hlas Isildurova dědice. Potom se k nim přidal i Legolas se svým sametovým hlasem elfa a Gimli s hlubokým hlasem trpaslíka. Chtěli mě zastavit. Strhli by mě z hradby a hlídali, už bych neměl další možnost to udělat. Musel jsem se odhodlat rychle.
Smíšek by se nebál. Pamatuješ na jeho vyprávění? Hobiti jdou do nebe. Ty jsi hobit, mírumilovné stvoření zasluhující si ráj. Tak skoč! Skoč! Pro Smíška! Skoč!
Tak jsem skočil.

Vítr mi svištěl okolo hlavy, země byla blíž a blíž a... oprátka na krku se utáhla. Splnila svůj úděl. Aragorn, Gandalf, Legolas, Gimli i všichni ostatní zůstali tam, kam se už nikdy nevrátím. Jen ať si žijí své životy, já budu žít svůj staro-nový život. Se Smíškem.

Probudil jsem se na něčem šimravém. Vypadalo to jako... jako tráva. Pak jsem ucítil něco dalšího... závan větru. Pak vůni koláčů a přírody a uslyšel jsem hudbu a zpěv ptáků...
Napadala mě jedinná otázka: ,,Kde to jsem? Nemám být mrtvý?" Vstal jsem a prožmoulal si oči. To, co jsem viděl, mě nadmíru potěšilo, ale i zarazilo. Byl jsem v Kraji v Hobitíně. Z různých hobitích nor vycházela vůně pečiva, všude okolo zpívali ptáci, pod kopcem si hrálo pár hobiťat s míčem, dole u cesty hrála malá kapela o dvou členech s malým obecenstvem, všude rostly květiny a vál vlahý větřík hladící po těle. Byl jsem doma. Byl jsem v nebi.

Šel jsem se optat malých hobitů pod kopcem, jestli neviděli Smíška. Nepochyboval jsem, že se dostal do nebe.
Hobiťata mě ale ignorovala. Mával jsem před nimi rukama, křičel, ale nic se nedělo. Byl jsem snad neviditelný? Stejně to totiž dopadlo se všemi, koho jsem potkal. Jako bych nebyl. Co se to dělo? Ptal jsem se sám sebe pořád dokola, co se děje. Bránil jsem se tomu, co už jsem začínal tušit. Nechtěl jsem to přijmout, ale bylo to tak.

Nesnáším samotu. Nesnáším bytí bez Smíška. Takže tohle není nebe. Tohle je peklo ušité na míru. Peklo přesně pro mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 8. prosince 2014 v 21:16 | Reagovat

To je... drsný. Ale krásný, moc krásný. Nejdříve mi to hrozně připomínalo Rány, ale pak... rozhodně se ve psaní zlepšuješ, a to moc.

Jen, co proboha udělal Pip tak strašného? Takovéhle "nebe"...

2 Polly Polly | Web | 8. prosince 2014 v 21:35 | Reagovat

Chudák Pip. To je krutý. Musí to být mnohem horší, než jakýkoliv jiný trest. Má někde alespoň Smíška, který by ho viděl? Prosím, řekni, že ano. Prosííím...

3 Michelle Michelle | 10. prosince 2014 v 19:21 | Reagovat

[2]:

[1]: Já vím, je to krutý, ale znáte moje povídky - tragédie mi jdou asi nejlépe :-D
Ale mám rozepsanou tu Vánoční, až se dostavu ke kompu, dopíšu ji a bude šťastný konec ;) Možná to dám už na 24. prosince, ale nevím. Když tak někdy v lednu ;)

4 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 20:10 | Reagovat

omg, chudák...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama