Kapitolovka: Doctor Who: Mišmaš času - 2. Kapitola - Paní Času

2. listopadu 2014 v 21:57 | Michelle |  My short stories
Tááákže, opět kritika, děkuju Scrat :D (ale opravdu, UPŘÍMNĚ děkuju). Pár vysvětlení speciálně pro tebe a lidi, které to zajímá :) : Za prvé - Tardis. Píšu to, protože se mi to tak nějak... píše dobře :D Ale fajn, na přání klidně budu psát TARDIS :) Za druhé - Doctor/Doktor - ani jsem si nevšimla, že píšu DoKtor... vždy jsem měla v úmyslu psát DoCtor... už si budu dávat pozor ;) Za třetí - "Staří přátelé" - zrovna v této kapitole a možná v pár dalších to chci ujasnit, ještě to není tak, jak to vypadá. Ano, Viv byl sice jen rok, když Doctora viděla. Ale to není všechno :D Ano, spojluju, ale tohle je nutné spojlování :D A "odpožáru vedu nudný život" - no... trošku nedomyšlené, no... :D Ale vezmi to třeba tak, že okolo toho bylo spousta pozdvyžení a pak to stěhování... ;) :D

Tak fajn, už nebudu zdržovat... A nebo ano, ještě malinko budu spojlovat: Čeká vás veký zvrat. Možná jsem to trošku přehnala, ale co, tím víc možná lidi pobavím :D

Allons-y! :3



Když jsme se konečně s Doctorem dostali z bytu a stáli před TARDIS, nemohla jsem se na ní vynadívat. Nic jsem si ani nebalila, vždyť budeme za pár hodin zpátky. Doctor cestou využil toho, že jsem zase na chvíli klidná a řekl mi, že je TARDIS zároveň i vesmírná loď, nejen časoprostorový dopravní prostředek. Ano, opravdu si myslel, že jsem na to připraná. Zdaleka jsem nebyla, ale vzhledem k tomu, co na mě tenhle večer najednou vybalil, jen jsem tuto informaci přidala k balíku věcí, ze kterých se dřív nebo později zblázním, zhroutím nebo při nejmenším budu potřebovat další objetí. Ale něco mě na TARDIS přeci jen zaráželo. A nejen její dokonalá modrá barva nebo dokonale rozkošný majáček na její střeše...
,,Doctore?"
,,Ano?"
,,Vejdeme se do té budky oba?"
,,Jistěže."
,,Jsi si jistý? Vždyť je tak malá..."
Doctor neodpověděl. Jen luskl, dveře TARDIS se otevřely a mě nechal vejít dovnitř. Ano, ty dveře se samy od sebe otevřely! Ale to byla jen jedna z mála věcí, které by mě měli vyvést z míry. TARDIS byla zevnitř totiž asi milionkrát větší! Dobře, milionkrát ne, ale byla zevnitř obří! Dokola měla nějaké kamenné cosi, co by se dalo přirovnat... ke kamenným kmenům stromů? Možná ano. Její stěny byly pokryty nějakými kulatými věcmi. Nevím proč, ale hrozně jsem ty kulaté věci zamilovala! Ale to nejlepší sliboval střed TARDIS - její konzole. Byla na ní spousta tlačítek a páček. Od prostředka konzole až nahoru ke stropu TARDIS stoupal velký průhledný válec, ve kterém bylo ještě něco, co modře zářilo. Celá TARDIS vydávala podivné, ale příjemné zvuky.
Já vím, popis "na úrovni", ale jak byste popsali něco, v čem jste poprvé a jste tím naprosto uchváceni? A navíc se to vymyká zákonům fyziky.
Vyběhla jsem ven s očima vykulenýma a omámeně jsem obcházela tento úžasný stroj. Doctora to zřejmě těšilo. Pomrkával po mě a usmíval se.
,,Tak jak se ti líbí TARDIS?"
,,Moc! A co jsou ty kulaté věci na stěnách?"
,,Nemám páru, ale miluju ty kulaté věci! Ale nezeptáš se i na něco jiného?"
,,Ano, kde tam máš WC?"
,,A nepřišlo ti divné, že je větší zevnitř?"
,,No vidíš, tuhle otázku jsem měla na jazyku!"
Samozřejmě jsem dychtila se ho na to zeptat co nejdřív, ale mnohem větší nutkání jsem měla ho takhle pozlobit. Určitě čekal, až se zeptám. Ani nevíte, jak je mi dobře, když můžu někoho nachytat!
Doctor se jen usmál. ,,Konečně zase někdo, kdo má smysl pro humor i při udivení a strachu!" pochvaloval si. Potom vešel do TARDIS a já za ním. Dveře se za námi se zavrzáním zavřely. Doctor se postavil ke konzoli.
,,Pamatuju si správně, že se vracíme do roku 1996? Do prvního srpna?" zeptal se. ,,Myslíš ten požár? Netuším, vždyť víš, kolik mi bylo!"
,,Vím...když si to vypočítám, teď je ti osmnáct... hmm..." Doctor ještě chvíli mumlal, srovnával si to v hlavě a pak vykřikl: ,,Už to mám! Ano, byl to první srpen roku 1996... Můžeme vyrazit!"
Vyznal se v TARDIS jako já ve vlastních rukou. Jednou stiskl něco tady, mrkl na obrazovku u konzole, pak zase stiskl něco támhle. Pak chvíli počkal (asi jednu milisekundu...), zatáhl za páčku, poskočil na druhou stranu konzole, stiskl jeden knoflík a potom ještě svou červenou teniskou na noze kopl do jiné páčky. Bylo to během pár vteřin. Nestačila jsem se divit.
Pak už si jen sedl do křesla, které mu bylo nejblíže a usmál se. Skoro jakoby říkal: Hah, tos ještě neviděla, co? Ano, předváděl se. Ale to já dělám nesčetněkrát za den také, nemohla jsem mu to vyčítat. Naopak. Jen ať se předvede!
Sedla jsem si na křeslo vedle něj a chvíli jsme čekali a poslouchali hudbu TARDIS. Tím myslím ty bublavé, bzučivé a mručivé zvuky. Ano, mě se ty zvuky moc líbily!
Po asi minutě poslouchání mi něco došlo.
,,Doctore?"
Otočil se na mě, pousmál se a zamručel, jako že mě poslouchá.
,,Když jsem tě viděla před domem, říkal jsi něco o starých přátelích. V množném čísle. Vysvětlil jsi mi ale jen tvé přátelství s mým otcem. Ale jak ses mohl spřátelit se mnou v pár měsících?"
Doctor si odkašlal.
,,Ehm... Víš, že mluvím dětštinou?"
Dětština? To jako vážně? Fajn, asi by s ve vesmíru nedorozuměl jen jedním jazykem, ale dětština? Proč proboha?
,,Jasně, jasně. Berme to, že je to pravda. Ale i tak, přátelství by vzniklo těžko."
,,Víš, bylo by to na dlouho. Navíc - áááá!"
TARDIS sebou najednou mocně otřásla, až nás to vyhodilo z křesel na konzoli a pořádně jsme se o ní omlátili. Samo sebou jsme skončili na podlaze. Zvedli bychom se, ale všechno nás bolelo. Pěkně jsme se "napíchli" na pár páček. Říkám "nás", protože pochybuju, že by Doctora po takovém pádu něco nebolelo.
Náhle sebou TARDIS zatřásla ještě víc a já odletěla na jeden kamenný sloup. Narazila jsem si o něj hlavu a od té chvíle jsem o sobě nevěděla.

Maminka byla zpátky. Objala mě, objala Doctora. Políbila tátu stojícího vedle ní. Náš dům stál a nikde žádný oheň. Všechno bylo v pořádku.
,,Vivien! Vivien! Probuď se!" slyšela jsem Doctorův hlas. Probrala jsem se a otevřela pomalu očí. Mžourala jsem kolem sebe. Nic jsem ale neviděla. Zřejmě byla tma. Cítila jsem, že sedím na židli a do nohou i rukou se mi zařezávaly provazy. Doctorův hlas jsem slyšela někde za zády.
,,Doctore? Kde to jsme? Proč tu jsme? Co se děje?" panikařila jsem. ,,Jen klid, klid!" uklidňoval mě.
,,Co se stalo? Jak jsme se dostali z TARDIS?"
,,Když jsi se praštila o ten sloup, ležela jsi na zemi v bezvědomí. Já jen znovu naletěl na konzoli a byl při vědomí. Změnil jsem místo přistání někam jinam. Nevěděl jsem, za jak dlouho se probudíš a s tebou v TARDIS na zemi nebo na mých zádech bychom tvou matku zachraňovali těžko. Chtěl jsem přistát někde venku, třeba v parku ale v přítomnosti. Když jsem vystoupil s tebou v náručí a zabouchl dveře TARDIS, všiml jsem si, kde jsem. Ve tmě. Pak jsem ucítil tupý náraz do hlavy a pak tohle. Židle, provazy a můj sonický šroubovák v kapse, kam nedosáhnu!"
,,To ne!" vykřikla jsem. ,,Všechno mělo bát v pořádku! Měli jsme v pořádku přistát a zachránit maminku a pak... pak..." Z očí mi tekly slzy. Maminka byla někde v minulosti mrtvá a její naděje na záchranu byla spoutaná společně se mnou a Doctorem na těhle proklatých židlích!
Náhle se rozsvítilo. Moje oči, zvyklé na tmu jsem musela přivřít a kolem sebe jen mžourat. Pomalu jsem rozeznávala stěny pokoje, kde jsme byli s Doctorem spoutaní. Byli z nějakého kovu. I židle byla plechová či kovová, jak jsem si díky chladu, který z ní vycházel uvědomila. Proč sakra kov? A proč nikde nebyl žádný nábytek? Když tedy nepočítám naše židle... Byli jsme jen v kovové krychli s dveřmi, dalo by se říct.
Ze dveří vyšla postava. Pořád jsem jí měla trošku rozmazanou. Ale i tak jsem dobře rozpoznávala lidskou postavu. Ruce, nohy, hlava a ... plameny. Celá postava hořela! Ale nekřičela. Vypadalo to, jako by to pro ní bylo normální.
Z Doctora se vydralo jedno udivené "Oh".
,,To jste vy!" vykřikl. ,,To kvůli vaší rase prožila Viv život v depresi a šikaně!"
,,To ano. Ale to je teď vedlejší." pronesla postava kyselým hlasem. ,,Dnes jste tu, protože vám chci položit otázky."
,,Jaké otázky?" otázala jsem se. Doctor chtěl zřejmě říct to samé. Říkám zřejmě, protože byl spoutaný na židli zády ke mně. Naše opěradla se navzájem dotýkala.
,,Především chceme vědět, proč se chystáte vytvořit ten paradox." řekla ohnivá kreatura. ,,Jak to víte?" opáčil téměř okamžitě Doctor.
,,Vy si myslíte, Doctore, že nemáme zvědy?"
,,Aha... Další otázky na tohle téma jsou asi zbytečné. A proč chci vytvořit paradox? Abych aspoň částečně napravil škody způsobené vaší vinou! A proč vám záleží na nějakém paradoxu, který způsobí minimální a zanedbatelné škody?"
,,Tím paradoxem zabijete toho, kdo dům zapálil."
,,Proč by mi mělo záležet na někom, kdo zničil Vivien polovinu života?!"
,,Protože jste Doctor a odpouštíte."
,,Ale tohle neodpouštím!" zařval Doctor. Vypadalo to, že mu na mě hodně záleží, protože se začal na židli vzmítat a snažil se ze všech sil uvolnit ze zajetí provazů. ,,Neodpouštím nikomu, kdo zničil život někomu, na kom mi záleží! A už vůbec neodpustím nikomu, kdo zabil někoho, koho jsem znal a měl jsem a mám rád!"
To snad ne... on znal mojí maminku? A proč mi o tom neřekl? V srdci jsem ucítila něco zvláštního.
,,Cože?" vmísila jsem se do hovoru. ,,Ty jsi... Ty jsi ji znal? Ty jsi znal mou matku?"
,,Ale podívejme," zasmál se ohnivka (Ano, ohnivka. Zatím jsem pro něj nevymyslela jiný název.) ,,Tady pan Chytrolín bude mít co vysvětlovat. Ale abych nezdržoval sám sebe, vezmu to rychle: Vy dva, obzvlášť Chytrolín tu už zůstanete. Ten paradox nesmí vzniknout. Mějte se tu dobře a udělejte si pohodlí." S těmito slovy zabouchl dveře a světla opět zhasla.
Už tu zůstaneme? Proboha, proč se mi tohle děje! Měli jsme všechno v pohodě a teď tohle!
,,Doctore?"
,,Hmmm?"
,,Ohnivka měl pravdu."
,,Cože?" vyjekl překvapeně Doctor. ,,Jak to myslíš?"
,,Máš co vysvětlovat."
,,Ach tak... no... hodně se tím vyjasní. Na Lori se vzpomíná špatně. Měl jsem jí rád, udělala toho pro mě tolik a navíc je to tolik komplikované..."
Lori. Tak se maminka jmenovala. Ale jak špatně vzpomíná? Co mám říkat já? Já jsem její dcera, ne on!
,,Tak fajn, je na čase ti to vysvětlit. Možná tě to překvapí ale -" ,,Ne, to nepřekvapí. Je mi jedno, klidně mi řekni, že mamka byla jiné rasy a že jsem mutant nebo že to byla tvoje manželka a já jsem paní času nebo tak..."
,,No... víš... Až tak moc daleko nejsi..."
,,Cože?! Já jsem mutant?!" vykřikla jsem.
,,No.. tak jsem to nemyslel. Byla jsi blíž s tím -" ,,S tím druhým?! To snad ne... Ale vždyť já mám otce!"
,,Až tak vážné to není, jen..." ,,Jen co? Vysvětluj!"
,,Dobře... Je to asi vážné a tobě potrvá dlouho to pochopit, ale..." ,,Ale co? No tak, Doctore, prosím!"
,,Vivien Spencerová, dcero jedné z nejlepších žen, které jsem kdy potkal, ty jsi napůl Paní Času."


Ano, moc dobře si uvědomuju, jak daleko jsem s "ženou času" došla... Ale je to vzrušení, ne? Aspoň kapka adrenalinu :D Už píšu kapitolku, kde bude hned na začátku vysvětlení, jak k tomu došlo :D Ale nebojte, nedošlo k tomu tak, jak si myslíte ;)
A konečně dokončím i to o "starých přátelích". To bude taky zajímavé :D Jak tak koukám, tahle kapitolovka bude pěkně dlouhá... možná přes deset kapitol :D)


Prolog k Mišmaši času: ZDE

Předešlá kapitola: ZDE

Další kapitola: ZDE
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 18:16 | Reagovat

Tyvole! :D :D (<-- výkřik do tmy, nikoli urážka, to by se totiž psalo zvlášť :-) ) Už jsem chtěla napsat do komentu: "Doktor, je její otec, že?" a chtěla jsem ukázat, jaká jsem chytrá a jak jsem to uhodla a tys to na konci prozradila :-D :-D
To pozdvižení a pozdvihnout jsem si vyhledala a fakt je tam měkké i, ale i já jsem si nebyla jistá, takže ti to nijak nezazlívám :-)
Jinak, kužel vypadá asi nějako takto: http://kle.cz/vypocty/png/rotacnikuzel-obrazek.png (Já sama se v těch patvarech jako kužel, koule atd. nevyznám, takže jsem si to taky vyhledala a tudíž opět nic nezazlívám 8-) )
Tak, a teď k pozitivní kritice :D
Líbí se mi, jak je ten ohnivák svázal a unesl (ne, že bych se vyžívala ve svazovaní postav, to né :D *nevinný úsměv* :D :D *vzpomíná na jezírkový incident* :D :D ), každej by totiž očekával, že se tam prostě dostanou a zachrání tu mámu, ale vono BUM! a je to :D Mám ráda nečekané věci, za to máš velké plus :-)
Po tom "máš co vysvětlovat" jsem si řekla: "No to snad ne!" protože mě hned napadlo to, že je Doktor její otec a přišlo mi zvláštní, jak to, že si Viv nevšimla, že má dvě srdce, ale s tvými nečekanými závěry je určitě nebude mít :D (Nechci se nějak vychloubat, jen používám šedé buňky, metodu dedukční a myslím v příběhu dopředu, pouze proto jsem to uhodla :-) Pro ostatní, nechť jest to překvapením :-) )
Jo, a je od tebe velmi milé, jak ty kapitoly píšeš tak rychle (když si vzpomenu na NS... 8-O Radši pomlčet...), takže se budu těšit na další část a jak to vše vysvětlíš ;-)
DOUFÁM, vřele, že k tomu nedošlo tak, jak jsi myslím, ehm.. ehm.. :D
Jo, a, mám takový dojem, že začnu svoje reakce při čtení tvých povídek natáčet :-D Abys viděla, jak mě dostáváš :D
Jinak, neber tu mou kritiku nijak zle (zatím nebereš, ale tetička Scrat je schopná všeho :D ), protože si nechci hrát na žádnýho experta, jen mě baví  psát -negativní i pozitivní- kritiku k povídkám a věz, že jsou i tací, se kterými bych je za jejich "dílka" prohodila oknem a ty jsi na tom oproti nim vážně dobře, píšeš čtivě, jen je tam občas něco, co třeba nepochopím, nebo si všimnu malé chybky a to bych to nebyla já, abych na to neupozornila, že ;-) (Jen tak mimochodem, všichni děláme chyby, takže pokud si dáš práci s tím, najít je v mých komentářích, mileráda se poučím 8-) )
P.S.: Omluvám se za tu slohovku ↑ a miliardu smajlíků :-D

2 Michelle Michelle | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 18:24 | Reagovat

[1]:Neomlouvej se, mně ta kritika moc pomáhá, jen v ní pokračuj! :-D To pozdvihnutí a kužel si opravím... mně se taky ty tvary pletou :-D
A dvě dvě srdce a to další... neboj, všechno bude vysvětleno :D Už mám napsaný papír, abych na nic nezapomněla, až budu vymýšlet Doctorovu vysvětlovací řeč :-D

3 Scrat Scrat | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 18:29 | Reagovat

[2]: Jééj, to je tak příjemný, když mi někdo ocení kritiku :-)
Už se těším na to vysvětlení ;-)

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. listopadu 2014 v 16:28 | Reagovat

Tak Michelle... Tohle je hotová bomba. Fantastic! Molto bene! Tedy, je tu co vytýkat, ale to si necháme na později. Tak nejdřív ten závěr. Poslední věta byla dost typická, ale tím tě nechci urazit. Já to dělám taky a nevadí mi to, že kapitoly vždycky končí nějakým šíleně hustým závěrem ve jdné větě, kdy se použije jako oslovení celé jméno oné osoby a takhle se to rozepíše. Je to neskutečně epický a tobě se povedlo mě dostat.
Celkově tahle kapitola byla vtipná (WC a dětština :D), líbí se mi i takové ty fráze z DW "miluju ty kulaté věci" a tak, vždcky se nad tím tak hloupoučce usmívám. ;) A rozplývání se nad majáčkem, co víc říct. Super.
A teď už ty horší věci. Kromě úplného závěru se ti nepodařilo moc efektivně vytvořit napětí. Já se svými nudnými povídkami mám co říkat :-D, že ano. Já nikdy nevím, jak to udělat, ale je dokázáno, že kratší věty ti pomůžou navodit atmosféru, děsivou, smutnou či právě tu napjatou. Mohla bys to zkusit, vždy v klíčovém momentu zkrátit věty, udělat klidně větu o jednom slově a několikrát za sebou. Ovšem zase tímto způsobem nemůže být napsána celá povídka, to dopadá často katastrofálně.
Další problém je, že Desátý Doktor se prostě nechová jako desátý Doktor. Má své fráze a je vidět, že se snažíš, ale něco mi tam prostě nesedí. Mě pomáhá, když se před psaním DW-FF povídky kouknu na jeden díl Doctora a hned se mi ta postava prokresluje líp. :-)
Zkus klidně prodloužit popisování děje. Vím, že to někomu prostě vyhovuje, ale v tomhle úryvku:
",,Víš, bylo by to na dlouho. Navíc - áááá!"
TARDIS sebou najednou mocně otřásla, až nás to vyhodilo z křesel na konzoli a pořádně jsme se o ní omlátili. Samo sebou jsme skončili na podlaze. Zvedli bychom se, ale všechno nás bolelo. Pěkně jsme se "napíchli" na pár páček. Říkám "nás", protože pochybuju, že by Doctora po takovém pádu něco nebolelo.
Náhle sebou TARDIS zatřásla ještě víc a já odletěla na jeden kamenný sloup. Narazila jsem si o něj hlavu a od té chvíle jsem o sobě nevěděla."
bys klidně to napíchávání na páčky a pády a jak vstávali mohla víc popsat. Takhle spadnou a hned to skočí někam jinam, trochu mě to mate. Já vím, má to působit tak rychle, jako že to s nimi opravdu mlátí, ale věř mi, že by dvě tři věty na působivosti neubraly. ;-)
jinak mi ještě chybí takovéto vtipkování, nebo spíš vnitřní monology ve vážných situacích, ale to je spíš detail a otázka vkusu.
Jinak skvělá kapitola! :D  :-)

Mimochodem, doufám, že ti nevadí, že ti takhle kritizuju povídku, když se blogově zas tak neznáme. Já ale vidím Scrat, jak se perfektně činí a neodolám taky napsat nějakou kritiku. :-)

5 Michelle Michelle | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 19:04 | Reagovat

[4]: Myslím, že z našeho blogového spolku (mittalnar, scrat, ty, já, Clarissa atd.) jsem nejmladší a vy jste o moc zkušenější. Jen se do mně pušťe, pořádně mě zkritizujte, já to potřebuju, abych byla jednou tak dobrá, jako vy :-P

6 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. listopadu 2014 v 20:19 | Reagovat

Tak dobrá jako my? Abys věděla, tak si toho vážím, ale nejsem si jistá, jestli si to opravdu zasloužím. :-)  :-?

7 Michelle Michelle | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 20:27 | Reagovat

[6]: Jestli si to zasloužíš? Sklapni! Jasně, že si to zasoužíš! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama