Kapitolovka: Doctor Who: Mišmaš času - 3. Kapitola - Původ Vivien

9. listopadu 2014 v 12:35 | Michelle |  My short stories
Tak už tu je třetí kapitola :D
Snad už jsem sem napsala všechny odpovědi na otázky, které vás pálily na jazyku... :D

Scrat snad ani už nemá cenu každou kapitolu děkovat, jak moc mi pomáhá posouvat mou tvorbu dál :3 Ale na tuhle kapitolu mi pomohla hodně. Scrat, ty si zasloužíš Nobelovku! :D

A opět mé milované ,,Allons-y!", užijte si čtení :D



Chvíli bylo ticho. Já a Paní Času? Doctor se musel pomátnout. Vždyť já mám jedno srdce a Doctorova rasa má dvě! A taky mi právě řekl... že je můj otec... Ale já otce mám! Musela jsem se zbláznit. Musela to být všechno lež! Já jsem člověk!
,,Doctore?" šeptla jsem tichým hlasem. ,,Vysvětluj. Všechno mi rychle vysvětli! Nebudu tě přerušovat."
Doctor se na židli trošku víc napřímil, odkašlal si a bylo vidět, že už nemá jinou možnost, než všechno vyklopit.
,,Lori a já jsme spolu zažili pár dobrodružství. Jednou jsme skončili na nemilém místě, kde nám dvěma násilím vzali tkáň. Ve stroji na tyhle… věci se to pár sekund zpracovávalo, klonovaly se buňky a přidávaly se další látky. Poté jsi vznikla ty. Ale stroj měl chybu. Měla jsi vyjít již jako dospělá a měla jsi mít předem určenou povahu a předem určené myšlení. Místo toho se objevilo miminko s předpokládaným vlastním myšlením a povahou.
Chtěli tě za to zabít, ale Lori za tebe ze všech sil bojovala a nakonec jsme i s tebou utekli. Potom jsme se rozloučili, protože tvá maminka tě chtěla vychovávat. O pár týdnů později se provdala za tvého nebiologického otce, kterého milovala ještě před naší cestou. Všechno o mně věděl. Po smrti Lori jsem tvému otci pár let pomáhal s tvou výchovou. Byl jsem něco jako tvoje chůva, když byl tvůj otec pryč." Poslední věta ho rozesmála... ,,A to asi do tvých pěti let. Měla jsi mě celkem ráda, tady už přátelství vzniklo. Ale potom mě začali zase pronásledovat ty ohnivky a kdyby začali vyslýchat tvého otce... mohli by ho i umučit k smrti. Tenhle druh má přístup ke strojům, které jim řeknout, jestli ten, koho vyslýchají má informace, které chtějí získat. Raději jsem mu tedy vzpomínky na mě vymazal. Lepší žít bezemne než být mrtvý kvůli mě. A pochybuji, že by vyslýchali pětiletou holčičku, tobě jsem paměť tedy nechal. A nezapírej, že sis při našem prvním setkání neříkala, že mě od někud znáš. Musel jsem ti být povědomý, ne?
A když se vrátíme k tomu, že jsi napůl Paní Času... Asi jsi si všimla, že máš jen jedno srdce. Víc tkáně vzali na tvou... ehm, jak to říct... "výrobu" právě Lori. Takže srdce máš jedno. Po mě máš neskutečnou paměť a chytrost. A pak ještě něco, co se ti bude hodit v okamžiku smrti. Možnost regenerovat. Je možné, že nezměníš svou tvář, ale povahu určitě. Na to, abys měnila svou tvář v sobě podle mně nemáš dost... mé rasy. Možná dokonce zregeneruješ jen jednou."
Všechno jsem si srovnávala v hlavě. Moje maminka cestovala s Doctorem? Muž, o kterém jsem si celý můj život myslela, že je můj biologický otec není můj biologický otec? Ano, ve škole jsem byla sice jedna z nejlepších, to byl ale taky jeden z důvodů, proč mě šikanovali. A já vlastně ani nejsem ze sta procent člověk? To snad ne. Celý život žiju ve lži? Proč mi nikdo nemohl nic říct?! Ano, možná by to se mnou v deseti, patnácti možná i sedmnácti letech seklo. Ale kdybych nebyla spoutaná na židli, seklo by to se mnou i teď...
Slzy se mi řinuly z očí. Po kolikáté vůbec dnes už pláču? Už to přestávám počítat. Je toho na mě moc, divím se, že už jsem dávno nepraskla...
,,Ale... ale..." začala jsem. ,,Jak mohu být... potomek stroje? Mně vytvořil stroj z pár tvých a maminčiných buněk? Jak ti mám tohle věřit..."
,,Já si myslím, že když jsi viděla TARDIS a dokázal jsem ti, že jsem Pán Času, uvěříš i tomuhle."
,,Nevěřím, že nejsem člověk! Celé jsi si to vymyslel! Já otce mám! A co, že jsem chytrá v tomhle směru nic neznamená. To je i spousta dalších lidí!"
,,Hele, já tě chápu. Dnes jsem toho na tebe vybalil dost. Ale já nechtěl, nechtěl jsem -" ,,Nechtěl jsi mi to říct teď? Aha, tak proč ne za dalších deset let, co? Proč mě nenechat myslet si, že jsem někdo jiný, než jsem! A když už jsi si tak jistý tím, že jsi můj otec, proč jsi mě s maminkou nevychoval?!" Poslední věta zazněla v pochybovačném tónu. Jak mohu být poloviční Paní Času? A proč bych mu tomu měla vlastně věřit? Ano, má TARDIS a ano, má dvě srdce. Ale to, že je můj táta je už moc!
,,Nevychovával jsem tě proto, že nejsem ten, s kým Lori plánovala potomka. Plánovala ho s tvým nevlastním tátou a to přirozenou cestou. A já jí to nechtěl ztěžovat tím, že se jí budu vnucovat a plést do života s tebou a mužem, kterého miluje."
Dobře, to znělo trošku logicky.
,,A nepřijde ti taky divné, že jsi všechny ty informace během dneška vstřebala a nezbláznila ses? Paní Času v tobě je. Řekni mi, že si to uvědomuješ! Prosím!" říkal Doctor s nadějí v hlase. On mě chápal.
Je pravda, že si pamatuju všechny fyzikální vzorce, které jsem kdy poznala. Všechno jsem si rychle zapamatovala a uvažovala jsem logicky. Vždy jsem ale cítila, že jsem jiná. Mohla by to být přeci jen pravda?

,,Víš co, Doctore? Nechme toho. Chci si to v hlavě srovnat až někde v bezpečí. Třeba v TARDIS a nebo spíš s maminkou, až bude zpátky."
Doctora moje změna zřejmě dost potěšila. A ulevilo se mu. Jako by se ve mně v okamžiku, kdy jsem přijmula to, co nebo kdo jsem, něco probudilo.
,,V jaké kapse máš ten šroubovák? Pokusím se ho vytáhnout. Pochopila jsem dobře, že odemkne cokoliv a dostane nás i z těhle provazů, že?"
,,Ano, skoro všechno odemkne a z provazů nás určitě dostane. A mám ho v zadní kapse napravo. Díky bohu, že jsem si ho výjimečně nedal do saka!"
,,To mi chceš říct, že ti mám sahat na zadek?" ulekla jsem se.
,,Tak fajn, nesahej mi pro šroubovák a zůstaň tu se mnou pěkně sedět a udělej si pohodlí." Ach jo. Doctor zase vyhrál. Hlasitě jsem si vzdychla a začala svoje ruce natahovat k Doctorově pravé zadní kapse rukama přivázanýma k zadní straně opěradla své židle. ,,Už ho skoro mám!" Opravdu jsem už nahmatávala chladný kov šroubováku. Chvíli moje prsty ještě šmátraly po té malé, úžasné věcičce a pak... PRÁSK! Šroubovák spadl na zem.
,,Ale to néé!" vykřikla jsem zoufale. ,,Doctore, moc se omlouvám!"
Pak mě ale něco napadlo. Ještě před tím, než stačil Doctor cokoliv říct, odrazila jsem se nohama od země a spadla na záda na zem i s židlí přivázanou k sobě. Jak jsem čekala, příšerně to bolelo. Doctor vyjekl: ,,To ne, co to děláš? Mohl bych pro něj já!" Já ho ale umlčela: ,,Ne, nemohl. Já ho upustila, já ho zvednu!"
A začala jsem se snažit převrátit se ještě na bok. Za přibližně dvě minuty se mi to podařilo. Docela mě moje rychlost potěšila. Jako by se do mně dostala energie z přijetí faktu, že nejsem jen člověk. Stará přísloví mají asi pravdu. Když člověk pochopí a přijme...
Chvíli jsem potom hlavou mrskala na zemi a pokoušela se do zubů uchopit šroubovák. Ve tmě to opravdu nebylo nic lehkého. No tak, kamaráde! Pojď sem! žadonila jsem v duchu. Jako by šroubovák mé prosby vyslyšel a já ho už o pár chvil později měla pevně sevřený v zubech.
Ještěže měl Doctor ruce přivázané níže k zemi, než jsem je měla já. Po únavném natahování mého krku se Doctorovi jeho "miláček" dostal konečně do pravé ruky a za chvilku měl už Doctor provazy z rukou dole. Když si uvolnil i ty na nohou a kolem hrudníku pomohl i mně. Potom zasvítil šroubovákem i na žárovku na stropě a světla už konečně zase svítila.
Když jsme konečně stáli proti sobě a hleděli si do očí, uvědomovala jsem si svou a Doctorovu vzájemnou podobu. On byl vysoký, já byla také jedna z nejvyšších holek svého věku, které jsem znala. Hnědá barva vlasů byla téměř totožná. Doctor jí měl možná o trošku světlejší. Pak následoval špičatý nos a hnědé oči.
Doctor si zřejmě uvědomoval, že kontroluji naši vzájemnou podobu. Těšilo ho to. Očividně.

,,Tak co teď? Jak se odsud dostaneme?" zeptala jsem se po vyzkoušení kliky u kovových dveří. Bylo zamčeno.
Doctor se šibalsky usmál. ,,Víš...heh..." neodpustil si uchechtnutí, ,,V TARDIS mám odnedávna takový... ehm, jak to jen říct... V TARDIS se při otevření dveří aktivuje jeden program, díky kterému se TARDIS zneviditelní při útoku na mou osobu. Nedávno se mi stal takový nepříjemný incident s tím, že mi ji někdo chtěl ukrást.
A pokud nás svázali v místnosti, kde jsme s TARDIS přistáli, tak by měla stát asi někde..." Chvíli šmátral s napřaženýma rukama okolo sebe, ,,Tady!" řekl a opřel o neviditelnou budku.
Když jsem radostí vypískla, venku se ozvalo dupání. Běželi sem jisto jistě ti ohniví tvorové. Museli mě slyšet.
,,Doctore, honem! Najdi klíčovou dírku!"
Nemusela jsem ho zrovna dvakrát pobízet. Doctor hledal jako zběsilý a kroky byly čím dál tím blíž! Už jsem si začala zoufat, ale konečně se ozvalo vzrušené: ,,Mám to, honem dovnitř!"
Já se taky nenechala dvakrát pobízet, zapadla jsem dovnitř a Doctor za námi zabouchl.
,,Uf..." oddychl si. ,,Za tyto dveře se nedostane násilím skoro nic ve vesmíru. A počítám, že tyhle ohnivky mezi vyjímky nepatří." a usmál se. Já jsem si taky neodpustila úsměv.
Doctor zopakoval na konzoli TARDIS stejné manévry, jako předtím, než nás zajali a když jsme měli v plánu vrátit se v čase pro maminku.
Já si mezitím sedla a začala přemýšlet o svém původu. O tom, kdo jsem. A o... svých rodičích.

,,Allons-y!" ozvalo se od konzole a TARDIS se začala mírně otřásat. Doctor si sedl vedle mně a usmíval se od ucha k uchu. ,,Za chvíli budeme mít Lori zpátky!" řekl a s úsměvem, který mu z tváře nezmizel si dal ruce za hlavu a zavřel oči. ,,Opravdový mišmaš času může začít!"

Ano. Brzy budeme všichni spolu. Matka, otec a dcera.


http://photos-g.ak.instagram.com/hphotos-ak-xaf1/10731781_291762911012886_256543561_n.jpg


Prolog k Mišmaši času: ZDE

Předešlá kapitola: ZDE

Následující kapitola: Píše se ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 9. listopadu 2014 v 16:26 | Reagovat

UŽ JE REGISTRACE NA HOBITA
http://hobbit.gothic-larp.cz/
A rychle, za chvíli to bude pryč.

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. listopadu 2014 v 16:40 | Reagovat

Jůů! Tohle byla taky super kapitola. Zase vtipná (vyndavání šroubováku) a při tom i pocitová a napínavá. Viv je psychicky hrozně reálná, její reakce a myšlenky jsou přirozený. Prostě super. Máš to všechno geniálně promyšlený a to je taky dobře. Nic v příběhu nepřibývá, text je kompaktní :-)
Jenom si hlídej tři tečky, občas je píšeš v místech, kde by nemusely být a trochu to narušuje strukturu textu. A desítka (jak jsem ostatně psala minule) se spíš podobá jedenáctce, rozhodně si tyhle řeči a reakce spíš přiřazju k Mattovi.
Jinak myslím, že ti Scrat vážně hodně pomohla, protože se zlepšuješ. ;-) Dobře se to čte.

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. listopadu 2014 v 16:42 | Reagovat

Mimochodem, nechceš spřátelit?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama