Kapitolovka: Doctor Who: Mišmaš času - Prolog

29. října 2014 v 13:45 | Michelle |  My short stories
Jak jsem napsala poslední díl "Vymítání kamene", nějak mě to psaní zase chytlo. Celý večer (a skoro celou noc) jsem přemýšlela, jakou povídku napsat na Doctora a nakonec se z toho vyloupla další kapitolovka :D Tentokrát ale bude asi o více dílech, ještě nevím.

Budu to psát v první osobě (tak se mi píše nejlíp :)) a jednotlivé kapitoly by neměly být extrémně dlouhé... ;)

Tak si to užijte, Whoviani :)



Jmenuji se Vivien Spencerová a celý život - takže osmnáct let - žiju v Londýně. Bydlím v domě s tátou a potkankou LiLi, která je absolutně úžasná. Ne, že by táta nebyl úžasný, ale jen těžko mi bude v kleci předvádět kotrmelce a tak roztomile hryzat kukuřici jako právě LiLi.
O maminku jsem přišla, když jsem ještě ani nevěděla, co to maminka je. Bylo mi pár měsíců. V našem domě jednou v noci vypukl požár. Nikdo doteď neví, co ho způsobilo, takže si nemůžu smutek vybíjet tak dobře, jako kdybych mlátila do sporáku, který dům zapálil nebo viděla případného žháře na mřížemi.

Táta mi to celé vyprávěl. Do podrobností. Byla asi půlnoc, když jsem ucítil kouř. Maminka rychle běžela odemknout dveře a já běžel pro tebe. Když jsme byli všichni venku, maminka se rozhodla, že se ještě do domu vrátí pro doklady, že budeme navždy pod mostem, jestli to všechno shoří. Nedala si říct a když jsem se jí pokoušel zadržet silou, vysmekla se mi a běžela zpátky do domu. Pak už se … pak už se nik-nikdy nev-nev-… nevrátila. Vždy, když mi to vyprávěl, rozplakal se. Maminku měl moc rád. Miloval ji.

Po požáru si nás vzali moji prarodiče. Když mi bylo asi pět, babička s dědou se rozhodli, že se přestěhují někam na vesnici. Ve stáří je prý střed Londýna hotové peklo. Tak jsme zdědili jejich dům a žijeme zde dodnes.
Vedu nyní obyčejný, spořádaný život. Sice už nechodím do školy, ale chodím na brigády. Každý den kromě neděle a svátků trávím za pultem fastfoodu. Opravdu geniální práce, já vím, ale pár tisíc navíc se nám s taťkou hodí, když máme jen jeden pořádný příjem do rodiny a nemůžeme si dovolit moc utrácet.
Od požáru je to tááák nudný život. Každý den to samé. Vstanu, jdu na brigádu, večer přijdu a o pár hodin později už spím. Myslela jsem, že se z toho jednou zblázním. Žádné vzrušení do života, nic. Až dnes.

Táta byl ještě v práci a já právě přišla z fastfoodu. Hodila jsem klíče na stůl, tašku odhodila do rohu mého pokoje a lehla si na postel. Dnes to bylo hrozná směna. Obzvlášť ten chlap mě vytočil: "To stehýnko není dostatečně opečené a ty hranolky jsou moc nasáklé!" Sakra, jako bych to vařila já. Já to jen vydávám za pultem. Takoví lidé jsou opravdu na ránu.
Z fantazírování o tom, jak tomu chlapovi ukopávám hlavu mě probral divný zvuk. Znělo to jako... jako brzdy. Ale jaké brzdy? Žádné vozidlo, které znám, nevydává při brždění takový divný zvuk...
Vykoukla jsem z okna a nemohla jsem se vynadívat. Venku za domem stála policejní budka. Modrá policejní budka. Byla docela roztomilá, hlavně ten majáček navrchu, ale jak se sem dostala? Nemohla sem přeci jen tak přiletět, ne? A co dělalo ten zvuk? To ta budka? A jak?
Náhle z ní vystoupil muž. Vysoký, hubený, mladý muž oblečený v modrém saku, modrých kalhotách a dlouhém kabátu skoro až na zem. Když za sebou zabouchl, klekl si na trávu a začal na ní svítit něčím, co vypadalo jako kovová tužka, které jeden konec modře svítí a vydává podivný zvuk.
Nevydržela jsem to. Musela jsem zjistit, kdo to je a co tu dělá. Navíc mi připadalo, že ho znám. Ale nedokázala jsem ho zařadit. Jako bych ho už někde viděla.
Otevřela jsem okno. Muž si toho všiml a zvedl hlavu. Jeho hnědé oči se zaleskly v zapadajícím slunci. "Co tu, pane, ráčíte dělat na naší zahradě?" oslovila jsem ho pobaveným, ale přátelským hlasem. "To se ani nemůžu přijít podívat na své staré přátele?" zeptal se a usmál se. "A koho tím myslíte?" odpověděla jsem otázkou. Muž pozdvihl obočí. "Copak ty se už na mě nepamatuješ?"


Trošku delší prolog, já vím, ale jak mě to chytlo, nemůžu přestat psát :D
Snad jste si to užili a já se pokusím (ale neslibuju to) vydat ještě tento týden první kapitolu ;)

První kapitola: ZDE

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 silluety silluety | 29. října 2014 v 13:53 | Reagovat

Strašně pěkně píšeš :)
máš pěknej blog a ten desing :3 <3

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 30. října 2014 v 16:54 | Reagovat

To je vážně hodně dobrý! Skvělě píšeš a to, co Doktor řekl jsem absolutně nečekala! "Staří přátelé"...

3 Scrat Scrat | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 18:47 | Reagovat

Sice mi trošku nesedělo, když tam bylo "od požáru vedu nudný život", protože ona si ten požár přece nepamatuje, ne?
Jinak, je to zajímavé :-) . Původně mi sice nedošlo, co je potkanka, ("je to něco jako schovanka, akorát, že se s někým potkáš?" :D ), no, pak mi to došlo, po zmínce o kotrmelcích a kukuřici :-D
Jo, jen si nejsem jistá u toho "pozdvyhl", podle mě je tam měkké i.
Je to ale rozhodně velmi zajímavé, jdu na další kapitolu :-) Jsem ráda, že je to mnohem originálnější než ostatní příběhy (tím je nechci nějak urazit), protože tam se vždycky hrdinka potká s Doktorem a cestuje s ním, ale "staří přátelé", to už je zajímavější :-) Rozhodně piš dál, ráda si to přečtu ;-)

4 Michelle Michelle | E-mail | Web | 3. listopadu 2014 v 18:58 | Reagovat

[3]: Pozdvižení opraveno, děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama