Kapitolovka: Doctor Who: Mišmaš času - 1. Kapitola - Dvě srdce

30. října 2014 v 6:00 | Michelle |  My short stories
Tak tu mám první kapitolu. Áno, takhle brzo :D Nemohla jsem se dočkat vašich reakcí, no. Chtěla jsem se pochlubit co nejdříve :D Ale mám tu malé varování: Má to ve wordu dvě stránky a kousek. Je to prostě kapku delší... ale za to si myslím, že se mi první kapitola docela povedla. Samochvála smrdí, vím to, ale občasné pochválení se nakopává sebevědomí :)

Tak jdeme na to, allons-y! :3



,,Já? Já a pamatovat si na vás?" zeptala jsem se udiveně. Ano, měla jsem pocit, že jsem ho už někde viděla, ale jen pocit. Nemusela to být pravda. Mohl být jen podobný někomu, koho znám.
,,Ano, ty. Já vím, sice jsem tvému taťkovi musel vymazat paměť a tobě bylo tehdy jen pár měsíců a -" ,,Cože jste udělal s mým tátou?" otázala jsem se ještě udiveněji. ,,To víš, šmrdly, mrdly, mišmaš času... Můžu jít za tebou nahoru a vysvětlit ti to?"
,,Ne, to tedy nemůžete. Neznám vás a vy mi tu vykládáte něco o mišmaši času. Jak mám vědět, že nejste blázen? Navíc ta budka..." Opravdu už mi připadal jako blázen. Ale vymazat mému tátovi paměť? A jak k sakru myslel "šmrdly, mrdly, mišmaš času"? Vždyť zněl jako cestovatel v čase z nějakého sci-fi...
Muž si odkašlal. ,,Tak fajn. Přišla jsi o maminku při požáru. Tehdy jsem tam byl. Vím, co se stalo, vím, kdo to způsobil a vím, kdo může za ztrátu tvé matky. A můžeme ji dostat zpátky! Prosím, můžu jít za tebou nahoru a vysvětlit ti to? A pomoci ti?"
On věděl o mamince. Že by to nebyl blázen? Ale co, můj život teď zrovna za moc nestojí a kdyby se osvědčil, že mluví pravdu a získal mi mamku zpátky... Risk je zisk.
,,Tak pojďte, já vám odemknu."
,,Ale to nemusíš, já mám sonický šroubovák."
,,Co že máte?"
,,Sonický šroubovák. To je tohle." řekl a ukázal na onu tužku, se kterou před chvílí svítil na trávu. Zasvítil s ní na kliku u dveří, ozval se zvuk, jako kdyby se dveře odemkly a muž vešel do domu. Dveře se totiž opravdu odemkly. Ale od kdy se dveře odemykají díky světlu z nějakého šroubováku? A od kdy šroubováky svítí?
Ozval se stejný zvuk odemykání dveří i u vchodu do horního patra a muž stál ve dveřích. Vypadal ještě vyšší než jak vypadal na zahradě. Lili začala v kleci dělat randál, jak to dělala vždy, když přišel někdo cizí.
,,Ahoj." pozdravil, jako kdyby jsme spolu před minutou nemluvili. ,,Máte to tu moc pěkné, Viv." pochválil, prošel kuchyní a sedl si mi na postel. Já si sedla vedle něj.
,,Než začneme, můžete mi říct vaše jméno? Není totiž fér, když vy to moje znáte a já vaše ne."
,,Dobrá připomínka. Jsem Doctor."
,,Jaký Doktor? Doctor kdo? Doctor čeho?"
,,Nejsem doktor ničeho a zároveň všeho. Ale takhle jsem to nemyslel. Mé jméno je Doctor. Prostě Doctor."
,,Takže vám mám říkat Doctore?"
Doctor se usmál. ,,Ano, jen mi ale přestaň vykat." ,,Dobře," souhlasila jsem. ,,Ale teď mi už řekni, Doctore, jak to bylo té noci, ať se divím jakkoliv." Doctor se opřel o topení vedle postele a vysvětloval:
,,Honil jsem se za jednou... no, řekněme kreaturou. Ta doběhla až k vám do domu a zapálila ho."
,,Jakou kreaturu myslíš?"
,,Vím, že pro tebe budu ještě větší blázen, než jsem byl do teď a -" ,,Ale nebudeš," skočila jsem mu do řeči. ,,Právě jsi nám osvítil šroubovákem trávník, vylezl z budky z padesátých let a svícením odemkl dvoje dveře. Navíc mi říkáš, že tvoje jméno je Doctor. Větší blázen být přece nemůžeš." a neodpustila jsem si široký úsměv. ,,Ale můžu," ujistil mně. Podívala jsem se mu na nohy. ,,Ano, vlastně můžeš. Doteď jsem si nevšimla, že sis k modrému obleku vzal červené tenisky." ,,Ale i tak to může být horší." snažil se mě pořád přesvědčovat. ,,Tak fajn, pochlub se." uvolila jsem.
,,Ta kreatura byla... mimozemšťan. Ohnivý mimozemšťan." vysvětlil.
,,Fajn, můžeš být o dost větší blázen než jsi byl do teď."
,,Nevěříš mi, co?"
,,Jak bych mohla?"
,,A co kdybych řekl, že jsem mimozemšťan i já."
Neovládla jsem se, a vybuchla smíchy. ,,Ty? Haha!"
,,Ale no tak, můžu ti to dokázat!" ,,A jak?" zpozorněla jsem. ,,Lidé mají jen jedno srdce, to snad víš." Já přikývla. Kdo by nevěděl, že lidé mají jedno srdce? Co tím chce říct? ,,Já mám dvě." řekl skoro triumfálním hlasem. ,,To je dost mimozemské, nemyslíš?" ,,Myslím, že by to mohlo být mimozemské. Ale taky si myslím, že mi tu pěkně kecáš. Dokaž to." Prý dvě srdce... Ano, udělala jsem si konečný názor - je to blázen.
,,Stetoskop ani nic jiného, co by ti to dokázalo tu nemám, takže zbývá jediný způsob. Ale o tom mi řekneš, že jsem úchyl."
,,A co když neřeknu?"
,,Tak fajn, poslechni si dvě srdce pěkně postaru."
,,Jsi úchyl."
,,No neříkal jsem to? Říkal. Teď se cítím jako Pán Času. Ale počkat, já vlastně jsem Pán Času. Mimozemská rasa, která má dvě srdce. A já jsem poslední svého druhu. Jak ti mám dokázat, že mluvím pravdu?"
,,Tak fajn..." uvolila jsem se a položila pravé ucho na levou stranu jeho hrudi. Srdce pravidelně tepalo. Bum, bum, bum... Cítila jsem se u toho neuvěřitelně trapně. Poznala jsem ho ani ne před půl hodinou a už je u mě doma, na mojí posteli a já mu pokládám hlavu na hruď... Oh, to zní divně. Odhodlala jsem se a položila jsem ucho i na pravou stranu. Bum, bum, bum... Dvě srdce.
Strnule jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu vyděšeně do hlubokých, hnědých očí. Dech se mi zrychlil. Vždyť to nemůže být pravda. On vypadá jako člověk. A lidé mají jen jedno srdce. Jedno! Musela jsem se splést. Už mi bylo jedno, jak moc je to trapné a přitiskla jsem mu ucho na pravou stranu znovu. Pak i na levou. Bum, bum, bum...
Opět jsem se rychle odtáhla a stoupla si. Ne, to není pravda. Nemůže být! Vyděšeně jsem na Doctora koukala.
,,Kdo jsi?!" vyštěkla jsem na něj. Panika. Panika, panika.
,,Jsem Doctor, poslední Pán Času z planety Gallifrey ze. Ta budka venku je TARDIS. Cestuje časoprostorem, překládá jakékoliv jazyky a je to nejbezpečnější místo ve vesmíru."
,,Já jsem blázen, že jo? Hele, v životě jsem zakusila dost. Ztratila jsem maminku a ty mi tu ještě... ty mi tu ještě..." a došla mi slova. Už jsem dál nemohla, přemohla mě panika.
,,Vivien, jen klid, klid!" uklidňoval mě Doctor a zorničky se mu zvětšily. Asi o mě začínal mít strach. Nejspíš si neuvědomil, že jsem ten typ člověka, co rychle panikaří. A jak bych taky nebyla. Ve škole mě nikdo nechápal. Ztrátu matky jsem nesla špatně až do patnácti let a to jsem ji ani pořádně neznala. Občas jsem se i na vyučování rozbrečela. Bezdůvodně. Často mě kvůli tomu i šikanovali. Doctor to možná věděl. Co o mě a mém životě věděl ještě?
,,Co všechno mém životě víš?" zeptala jsem se už zcela klidně a posadil jsem se znovu na postel. Doctora moje rychlá změna očividně potěšila.
,,Ten ohnivý mimozemšťan při útěku přede mnou utekl k vám domů. A zapálil ho. Sice jsem ho pak poslal na domovskou planetu, ale dům vám to už nevrátilo. Ani matku. Sám jsem vám pak pomáhal přivolávat hasiče a po požáru odklízet ruiny a podobně. Potom jsem ale musel tvému otci vymazat mírně paměť. Jen pro jistotu, kdyby se za mnou honili další podobní mimozemšťani stejného druhu a pátrali po mě. Ale stali jsme se přáteli. Tedy, před tím, než na to zapomněl. Ale kdybychom se s Tardis vrátili časem, mohli bychom aspoň přesvědčit tvoji maminku, aby neběžela do domu zpátky. Požáru domu už sice nezabráníme, ale maminku ti můžu vrátit."
,,A proč nemůžeme zabránit požáru?" Už mě opravdu nic nepřekvapovalo. Ani cestování časem.
,,To už je moc daleko v čase a tak vůbec. Vytvořili bychom tím ještě větší paradox, než vytvoříme záchranou tvé matky."
,,Paradox? A co udělá ten paradox?"
,,Takovýhle paradox se může vyřešit sám. Je jedním z mála paradoxů, které se vyřeší samy. Já tenhle tvůj případ zkoumal dlouho a vykoumal jsem, že by to nemuselo mít velké následky."
Chvíli jsem se na něj dívala a v hlavě si všechno srovnávala.
,,A ještě kdybych se vrátila k tomu, že jsi Pán Času... Vypadáš jako člověk." Doctor se usmál. ,,A ty vypadáš jako Pán Času." argumentoval. Já už se naprosto odbourala od paniky. Maminka na mě čeká. Můžu jí mít zpátky. ,,Tak na co čekáme? Kdy můžeme vyrazit?" zasmála jsem se a Doctora jsem - k jeho překvapení - silně objala. ,,Brilliant!" zasmál se také.


Prolog k Mišmaši času: ZDE

Další kapitola: ZDE

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 19:44 | Reagovat

Původně jsem si myslela, že ji zná z budoucnosti, teď je mi ale zase nejasné, jak to, že se  Doktor divil, že si ho nepamatuje, vždyt jí nebyl ani rok...
Je taky zvláštní, jak píšeš jednou "Doktor" a podruhé "Doctor", radši si ujasni, kterou verzi budeš používat :-) (třeba já píšu "Doktor", přijd mi t víc české :-) Ale je to na tobě :-) ) Jo a taky by se TARDIS měla psát T.A.R.D.I.S., ale na to všichni dlabou, takže píšou TARDIS, ale Tardis mi připadá už moc jiné od originálu :-)
Jinak je to skvělé, mám ráda wibbly-wobbly paradoxy :-) Zajímá mě, zda se jim podaří maminku zachránit a jestli se tím Vivienina minulost moc změní :-) Rychle piš další část prosím :-)

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 5. listopadu 2014 v 20:34 | Reagovat

[1]: Popravdě, já třeba píšu Tardis, podle mě je to jedno, protože záleží na tom, jestli je TARDIS spíš zkratka, takže by se to psalo velkými písmeny s tečkami nebo bez, a nebo zkratkové slovo, což je slovo, které je vytvořeno ze zkratky, ale používá se hlavně v té zkrácené formě. To by se to psalo Tardis. Takže mi přijde, že je to dost jedno.
Tak můj názor na psaní Tardis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama