Jednorázovka: Pán prstenů: Nečekaná návštěva

25. června 2014 v 18:25 | Michelle |  My short stories
Nazdárek!
Do toho Českého ráje (který byl mimochodem narvaný nejen čechy, ale i dánama a němcema) jsem si vzala i noťas (spíš si ho vzal táta, já mu šlohla) a na wordu vzniklo něco takového.
Opět je tu něco hobitího, ale je to o něco delší, než moje klasické povídky. Tedy, o hodně delší. Tak snad se bude líbit, i když je k tomu potřeba dosti trpělivosti :)

Teď vám ale nebudu psát ani náznak děje povídky, jak to vždy dělám. Teď bych vám toho hodně prozradila a čtení by nebylo tak... napívané? Jo, možná to. Ale je to s Pipem a Smíškem, tak se těšte :)

P.S.: Pardon za to uskočení uprostřed, ale blbne mi blog.cz i word. Tak snad se to bude dát přežít ;)



Seděla jsem na zahradě a pozorovala hvězdy. Vánek si pohrával s mými vlasy a měsíc v úplňku zářil a osvěcoval všechny krajiny, které ode mne byly na dohled.
Byla to moc krásná noc. Až moc krásná na to, aby ji nic nepřerušilo. Přišla nečekaná návštěva.

,,Jaú!" ozvalo se z dálky zaúpění, "Pipe, co to k sakru děláš?"
Vyvalila jsem oči. Tady v lese a u opuštěně vyhlížející chaty, o které málo kdo věděl se kdosi producíroval. Vlastně byli dva.
Viděla jsem v měsíčním světle jejich siluety.
"Zakopl jsem o tenhle pitomý pařez!" ozval se druhý a cosi nakopl.
Pak se oba zastavili. Museli spatřit mou malou chatu, i když jsem měla všude zhasnuto.

"Smíšku," ozval se ten, co nakopl pařez, ,,Myslíš, že to je -" ,,Lidské obydlí." Doplnil ho druhý. Když jsem se zvedla, spatřili mou maličkost. Chtěli utéct, ale věděli, že by to nemělo žádný smysl, když už jsem je viděla. Šla jsem přímo k nim.
Nebyli velcí. Vlastně byli hodně maličkatí. Odhadla jsem, že by mohli mít tak kolem metru a půl.

,,Kdo jsi?" zeptal se jeden a začal společně s tím druhým couvat.
,,Nemusíte se mě bát," ujišťovala jsem je, ,,Neublížím vám."
"Jak nám to dokážeš?" zeptal se opět jeden z nich.
Klekla jsem si a chytila každého z nich za jednu ruku, i když se jim to moc nelíbilo.
,,Vypadám snad jako někdo, kdo by vám chtěl ublížit?" zeptala jsem se uspokojivým a mírným hlasem.
Po chvíli mlčení ten, který na sobě měl žlutou vestu - jak jsem si všimla - odevzdaně přiznal: "Ne, nevypadáš."
"Tak vidíš. Potřebujete něco, nebo jste tady jen tak, uprostřed lesa a uprostřed noci?" zeptala jsem se s tak trochu starostlivým i ironickým tónem.
Oba mlčeli, ale bylo na nich vidět, že mají něco, co chtějí i nechtějí říct.

"No tak, tady v Kraji se vám nic nestane, Mordor a s ním i všechno zlo je daleko, jen se mi svěřte, hobiti." Pobízela jsem je.
Hobity jsem je nezvala proto, že zkrátka vypadali jako hobiti a myslela jsem, to uslyší rádi.
Tohle ale - jak se zdálo - slyšet nechtěli. Styděli se.
"My… my jsme se tak trochu… tak trochu hodně ztratili…" přiznal ten, co měl na sobě modrou šálu.
Mělo mi to být hned jasné. Ale slitovala jsem se. A proč taky ne, vždyť lidi s hobity nemívali žádné spory a já s tím nechtěla začínat. Navíc jsem jako malá taky takhle slídial a nejednou jsem se ztratila.

"Tak odtud vítr vane… Víte co? Pojďte ke mně domů, už je tma. Poskytnu vám nocleh, večeři a ráno vám ukážu cestu zpět do… Rádovska? Hobitína? Bralska? Nebo kde to vlastně bydlíte."
Nevěřili mi. Bylo jim to vidět na očích. Ale nakonec se nechali přemluvit. Nic jiného jim v podstatě nezbývalo - buď jít ke mně, vyspat se na měkké posteli a něco sníst, nebo přespat v lese na pichlavém jehličí a o hladu.

Zavedla jsem je do chaty, kde jsem rozsvítila několik svíček a je jsem poslala do křesel u krbu, ve kterém později mou rukou vzplál oheň a jeho teplo hobiti velice uvítali. Nabídla jsem jim podnožky, na které si oba položili své unavené, obrovské a chlupaté nožky a ohřívali si je u krbu.
Ze špajzky jsem každému přinesla kus uzeného, teplého masa, které jsem si ohřívala,
když jsem byla venku s kusem chleba. Oba se do toho s radostí pustili.
Já si k nim jen přisunula židli od jídelního stolu a dala si nohu přes nohu.

"Jak se vůbec jmenujete?" položila jsem jim otázku, která mi už dlouho ležela na srdci. No, dlouho… přesněji asi deset
minut.
"Já jsem Peregrin a tohle je Smělmír, ale raději bychom byli za Pipina a Smíška." Vypálil ten s modrou šálou. Už mi
věřili, když spořádali to maso a ohřáli se. Ani se jim nedivím.
"A ty?" zeptal se Smíšek. "Fenlis." Odpověděla jsem prostě. Nebylo nic, proč bych jim měla své jméno zatajovat. "A co jste tu vůbec hledali?" zeptala jsem se, když byl dlouho klid.
Pipin spolkl kousek chleba, který měl v puse a začal vysvětlovat: "Chtěli jsme si udělat táborák v lese." Nemusel se namáhat - to, že lže by poznal i každý pitomec.
Zdvyhla jsem jedno obočí ve výraz, který jasně říkal: vyklop to popravdě. Pip dlouze
vdychl. Nezbylo mu nic, než říct pravdu.

"Bloudíme a utíkáme před zlobry." ,,Před zlobry?" vyděsila jsem se.
,,Ano," potvrdil Smíšek. "Nevím, co je zavedlo až sem, do Kraje, ale v sobotu v noci jsme je viděli."
"A oni vás honí, že utíkáte?" ptala jsem se dál a ustrašeně jsem vyhlédla z okna s tušením, že uvidím obličej hrozivého
zlobra.
"Ne tak úplně…" řekl Pip. Následoval další můj pohled. Tentokrát byla řada na Smíškovi:

"V sobotu jsme šli ukrást... -ehm, tedy koupit si zelí. Zpátky jsme to brali zkratkou přes les a už byla tma. Uviděli jsme oheň a šli jsme k němu, jestli nám náhodou neukážou cestu, protože jsme zabloudili, jak byla tma. Ale uviděli jsme dva zlobry.
Byli obrovší! Určitě ještě větší, než jak nám vyprávěl starý Bilbo Pytlík. Určitě nás zahlédli. My jsme jen vzali nohy na ramena a prchali, jak jen naše malé hobití nohy dovedly. Běželi jsme asi půl míle bez otáčení - nevěděli jsme, jestli nás sledují - a pak jsem vylezli na strom, aby nás popřípadě neviděli. Když jsme slezli, byl už den a my nevěděli, jak zpět domů.
Bloudíme tu již druhý den."

Věřila jsem jim. Taky aby ne, když byli celí špinaví, otrhaní a ještě před hodinou příšerně vyčerpaní, jak se zdálo. "A kde
přesně bydlíte?" zeptala jsem se. "V Hobitíně. Zatím." odpověděl Smíšek. "Tak to vás zítra povedu několik hodin.
Možná celý den. Ale cestou…" Hodila jsem po nich spiklenecky očkem, "Zlikvidujeme ty zlobry."

"Cože?!" vykřikl Pipin. "Zlikvidovat?" opakoval Smíšek. "Ty bys to dokázala?" "Jistě, ale ne sama. Vy mi pomůžete." "My?!" vykřikl opět Pip. "A kdo jiný?" ptala jsem se dál. "Pravda…" přiznal Pip. Pořád si ale ještě nebyl zcela jistý. Vlastně vůbec.

Uchopila jsem ho za ruku a políbila do vlasů. A najednou, z ničeho nic z něj opadl všechen strach. "Jaký je plán?" ptal se
s rozveselenou tváří a postavil se.
"Vždy byl vždy takový strašpytel… Jaks to udělala?" ptal se Smíšek. Já se jen usmála.
"Hah, stará magie, které se říká důvěra." vysvětlila jsem.
"Ale no tak, tohle není jen důvěra!" vyvracel to Smíšek. Pip se jen pohupoval na špičkách a usmíval se. "Ale ne, ty to nechápeš. Je to druh magie jménem důvěra. Funguje to tak, že si vytrhnu vlas, uvařím ho v bylinkách a dám do jídla.
Tvor, který je můj přítel, sní to, a já se ho dotknu, bude mi aspoň chvíli víc věřit - důvěra." vysvětlila jsem. "Ach tak…" pochopil Smíšek.
Pak se ale zadíval na zbyteček masa, který mu zbýval na talíři. Všechno ostatní už spořádal. Pochopil.
"Ne, to ne!" Už bylo ale pozdě. Držela jsem ho za ruku. Smíšek ale nepociťoval žádnou změnu.

"Dělám si srandu, kamaráde!" zasmála jsem se a Pip se začal smát ještě víc. Dohodli jsme se šeptem, když si Smíšek ohříval nohy u ohně.
"Měls vidět ten tvůj výraz!" chechtal se Pipin. "Takže za ty zlobry nepůjdeme zlikvidovat? Uh…" ulevilo se
Smíškovi. Já ho ale nenechala ani další vteřinku myslet si, že to vzdám kvůli jednomu vtípku.
"Ale půjdeme." Ujistila jsem ho rozhodně.

Při vysvitnutí prvních paprsků a po vydatné snídani - opět plné uzeného masa - jsme se vydali na cestu. Hobiti byli čilí po noci v měkké posteli, i když jsem je donutila vstát brzo. Nikdy nezapomenu na to jejich: "Ještě pět minut!", stejně jako nezapomenu na mé nekonečné přemlouvání, aby šli jednou pro vždy vyhnat - nebo ještě lépe zlikvidovat - ty zlobry. Ale mé argumenty typu: "Zachráníte tím další pocestné před pekáčem." Nebo "Jestli tam nepůjdete, tak vás zabiju." Nakonec zabraly.
Šli jsme lesem asi pět mil. Pip se Smíškem se děsně loudali a stěžovali si na bolavé nohy. A to si je včera ještě stihli namazat olejíčkem, který mi šlohli že špajzky po tom všem ohřívání u ohně a vylehávání na podnožkách. Ti hobiti toho teda vydrží opravdu málo. Nebo aspoň tihle dva v tuhle chvíli.

Zastavila jsem a hobiti, kteří už měli nastavený určitý poklus, který udržovali už celé dvě míle do mě narazili a spadli.
"Co se děje?" zaúpěl Pip, který šel poslední a na kterého spadl Smíšek. "Cítím ty zlobry. Hrozně smrdí." Podala jsem hlášení. "Ach jo, Fenlis, proč to musíme dělat?" zaúpěl opět Pip a chytil se mé nohy jako klíště. "Protože tím zachráníte další pocestné před pekáčem a jestli to neuděláte, zabiju vás." Vysvětlila jsem prostě a vyrovnaně, když jsem se vymanila z Pipinova sevření.
"Jak včera říkal Smíšek, že nevíte, jestli vás sledovali, tak vás opravdu sledovali. Ale tihle zlobři jsou tedy nějak chytřejší, protože si dali na čas, abyste je neviděli." potvrdila jsem domněnku, která mě i jim ležela v srdcích.
"A jak to víš?" ptal se Smíšek. "Ty mě neposloucháš? Cítím je. Musí tu mít někde jeskyni, kde přečkávají den." vysvětlila jsem. Když jsem viděla jejich pohledy, dodala jsem: "Víte snad, že na denním světle zlobři zkamení, že ano?"
"Ale jistě," ujišťoval mě Pipin, "Jen se tak trochu… bojíme." Já jsem jen prohodila: "Zachránění pocestní…" Ale opravdu jen tak, aby mě sotva slyšeli a poodešla jsem o kousek dál a poklekla k zemi. Nabrala jsem hrst lesní půdy a přičichla si k ní. "Tady byli taky," prohlásila jsem, když jsem ucítila další nával puchu podobající se hnijícímu masu s olomouckými syrečky. "Musí být blízko."

Další míli jsme šli mlčky. Tedy pokud nepočítám další hobití skučení a stěžování si, tudíž jsme se i děsně loudali. Každou chvíli tu totiž bylo opět "Au, moje nožička!" sem, "Au, moje nožička!" tam... Začalo se stmívat. Nakonec jsme našli velkou skálu, která tím známým puchem přímo sálala.

"Tak my tu počkáme až -" pokusil se Pip, ale já ho rázně přerušila: "Zapomeň. Nyní vás seznámím se svým plánem: Přečkáme noc, počkáme, až začne svítat a pak přepadneme zlobry."
"A to jak? Naší super silnou magickou silou?" ptal se ironicky Smíšek, kterého pořád dožíral ten vtípek ze včerejška. "Ne," odbyla jsem ho, "V noci budeme spát v korunách stromů, normálně nemůžeme, protože by si nás zlobři, kteří půjdou na lov a tak podobně všimli. Ke svítání, až se budou vracet, vy odvrátíte jejich pozornost - a to čímkoliv - a já jim mezitím nějak svážu nohy. Pak v pohodě můžeme jít a ani zemřou s prvními slunečními paprsky."

"Ale to je šílené!" protestoval Pipin. Začalo se ale už opravdu stmívat hodně, a on nechtěl riskovat další zlobří honičku, takže odevzdaně vylezl na strom. Smíšek vylezl za ním. Nedělalo jim to nejmenší problém. Ostatně ani mé maličkosti ne.

Asi o deset minut později byla už tma úplně a my jen tiše vyčkávali. V jeskyni se něco pohnulo. "No tak, Bručoune, vstávej!" ozvalo se. "No jo, porád!" ozvalo se v odpověď. Pak už jsme jen uslyšeli dunivé kroky a z jeskyně vyšli dva kolosální obři. Opravdu byli obrovští. My jen dávali pozor, abychom nevydali ani hlásku. Skoro jsme ani nedýchali. Když odešli, uslyšeli jsme Pipovo oddechování. Usnul. Inu, měl na čase, ráno bude vstávat ještě před úsvitem.

O několik hodin později jsem opravdu zaslechla kroky. Dunivé kroky zlobrů, rozléhající se snad jednu míli daleko. Ne, v noci jsem nespala. Vyčkávala jsem.
Tiše jsem strčila do Smíška a do Pipa. Ale ani jsem nemusela, už byli probuzení. Tiše jsem jim vylíčila, co mají říkat a co dělat - zkrátka jak zlobrům připravit nepříjemnou, nečekanou návštěvu. Teď, nebo nikdy.
Oba sešplhali na nejnižší větve stromu a pak seskočili těsně před zlobry. Kdo ví proč, ale náhle z nich opadl veškerý strach.

"Ahojky, klucí! Víte, do říká zlobr, když vejde do kadibudky? Nic, protože se tam nevejde!" křičel Pipin vtip, který si právě vymyslel. Byl hodně slabý, ale uznejte - vymysleli byste v situaci, ve které vám jde o život lepší? Zlobři jen nechápavě civěli. Nevěděli, co si mají myslet.
Pak do toho vkročil Smíšek: "Prosím, omluvte mého mladšího bratrance, trpí totiž antichytrostí a antiinteligencí!" - snad si myslel, že to bude vtipné.
Oba zlobři byli totálně mimo. Řekli si ale, že večeře jako večeře a chystali se ty dva chytit. Ale hobiti pro mě získali právě tolik času, kolik jsem potřebovala.

Mezitím jsem sešplhala ze stromu a do země tiše, jako myška zatlačila dva velké kolíky, které jsem si nesla s sebou a provazem, který jsem měla uvázaný kolem pasu jsem pomalu obmotala každému zlobrovi kolem nohy smyčku. V jeden okamžik jsem ji utáhla tak pevně, až zlobři zaúpěli.
"Teď!" zakřičela jsem na hobity a začali jsme utíkat. Slunce pomalu začalo vystupovat nad obzor.
Zlobři se za námi chtěli dát, ale zastavila je smyčka na noze přivázaná ke kolíkům. To je ale nezastavilo úplně, jen pozdrželo. Kolíky po chvilce vyrvali ze země svou ohromnou silou a vyběhli za námi.
Jejich těžké nohy rozrážely půdu a velké ruce lámaly stromy. Ale i to byla součást plánu - jen je zdržet.

Zdrhali jsme jako o život. Vlastně to bylo o život. Zlobři se za námi řítili jako uragán a lámaly stromy. Řvaly, že to musel slyšet celý Kraj. Ale slunce už nebylo jen u obzoru, už vystoupilo mnohem výš nad něj.
Zlobři se zastavili a my se otočili. Chvíli jsme vyčkávali a zlobři najednou začali strašlivě hýkat, řvát ječet - kameněly jim nohy. Pak to s ještě hlasitějšími skřeky začalo i na hrudi a rukou a řev ustal, když jim zkameněla i hlava. Bylo po nich. Nyní tam stáli jako hromné sochy. Sochy, které se již nikdy neprobudí k životu a už nikomu nikdy úmyslně neublíží.
- Naše nečekaná návštěva jim opravdu neprospěla.

,,Tak, to bychom měli." pochválila jsem sebe i je a mnula jsem si ruce. ,,Můžeme jít do toho vašeho Hobitína, už to není daleko. Asi jen deset mil."
,,Deset mil?!" zděsil se Smíšek. Byl na sebe hrdý za to, jak statečný byl a co udělal, ale ujít dalších deset mil na něj bylo moc, podle jeho názoru.
,,Když se nebudete loudat jako doteď, za pár hodin tam budeme." ujistila jsem je. Tentokrát se ale zděsil Pip: ,,Za pár hodin?" ,,Ano," přisvědčila jsem, ,,Možná tak za osm hodin, když si pospíšíme."

Další cesta trvala ale až do večera. Jejich skuhrání mi už začínalo lést na nervy. Pip dokonce požádal, jestli bych ho nemohla aspoň chvilinku nést na zádech. Já ho ale rázně odbyla.
Fajn, spali asi jen pět hodin, ale neměli krást to zelí. Kdyby ho neukradli a nebrali to přes les, nemuseli by jít takovou dálku tam a zpátky.
Ale vlastně si nemají na co stěžovat: Zlikvidovali se mnou zlobry a přežili v lese dvě noci - mají o čem vyprávět.

Před námi začali řídnout stromy. Pip a Smíšek nabrali zbývající síly a vyběhli ven z lesa. Když jsem za nimi vyšla, viděla jsem jen záplavu kukuřice.
,,Odtud už domů trefíte?" zeptala jsem se. Oba jen radostně přikývli, objali mě na rozloučenou a zmizeli v moři kukuřice.


Původní obrázek byl 28.6. vyměněn za tento (původní se smazal a já už neměla ten papír, na kterém obrázek byl, tak jsem nakreslila nový, snad i lepší obrázek) :

http://photos-h.ak.instagram.com/hphotos-ak-xpa1/926786_314091135382367_1831001400_n.jpg
(inspirace z deviantartu)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 22. června 2014 v 13:30 | Reagovat

Skvělé, jako vždy.
Ten začátek mi strašně připomínal mě s Polly. My se ztratíme kdekoliv a kdykoliv.
To bys je vážně byla schopná zabít ???
A... nevím, jen mi pořád trochu uniká, proč jste vlastně ty zlobry likvidovali a ke všemu tak riskantním způsobem.
No nic, je to naprosto skvělá povídka! Další, jen další!!!!
A co obrázek?

2 Michelle Michelle | E-mail | Web | 22. června 2014 v 17:13 | Reagovat

[1]: Hlavní postava nejsem já, ale již jmenovaná dívka Fenlis.
A ne, nebyla bych je schopná zabít, tohle mělo být ironické - trochu humorné ;)
A zlobry likvidovali spíš pro Fenlisiin klid v duši a aby s nimi neměli další pocestní problémy. A jiný způsob likvidace mě včera nenapadal :D
A obrázek se mi kreslit nechtěl, místo toho jsem přečtla půlku Hraničářova učně :/ Ale dneska nebo zítra ho doplním ;)
A každopádně díky moc za chválu :-P

3 Polly Polly | Web | 22. června 2014 v 18:03 | Reagovat

Moc pěkné. A taky mi začátek připomínal mě s Irith- to bude to postižení :-D
Sice mi přijde Fenlis trochu namachrovaná, ale to taky bude souviset s tím, že je o půl metru vyšší.
Ale opravdu se mi to líbí. S napětím čekám na další :-D

4 Michelle Michelle | E-mail | Web | 22. června 2014 v 18:12 | Reagovat

[3]: Oh, celá rudnu :-P
A další už je na cestě ;)

5 Clarissa Clarissa | Web | 22. června 2014 v 18:12 | Reagovat

Au, moje nožička. :-D
Metr a půl? Myslela jsem, že jsou hobiti menší. 8-O
A Irith s Polly - to nejste samy. Můj orientační smysl je úplně na nic. Posledně jsme byly s kamarádkou nakupovat a když jsme vycházeli z obchodů, šla jsem pokaždé špatným směrem.
Prostě blbec už od pohledu. :-D

6 Michelle Michelle | E-mail | Web | 22. června 2014 v 18:24 | Reagovat

[5]: Nechtělo se mi psát: "Měli kolem metru a třicetipěti centimetrů" - znělo by to blbě... ale ano, menší asi jsou...

7 Clarissa Clarissa | Web | 22. června 2014 v 18:31 | Reagovat

[6]: Já myslela, že mají něco přes metr, ale ruku do ohně za to nedám...

8 Michelle Michelle | E-mail | Web | 22. června 2014 v 18:35 | Reagovat

[7]: Ani já to nevím přesně, tohle byl typ ;)

[1]: A obrázek momentálně kreslím, tak za půl hodinky ho přidám ;)

9 Polly Polly | Web | 22. června 2014 v 19:23 | Reagovat

Někde se psalo, že měří metr a třicet pět centimetrů. Ale už si nepamatuju kde :D
Clarissa- máš to ještě dobré, že zabloudíš až při východu z obchodu. Pro nás je často nadlidský úkol už jenom najít ten obchod :-D

10 Irith Irith | Web | 22. června 2014 v 21:43 | Reagovat

[9]: Jo, má pravdu.
Přesně pět stop, mám takový dojem :-)

11 Irith Irith | Web | 23. června 2014 v 15:52 | Reagovat

[9]: Že je pro nás nadlidský (v našem případě nadhobitský) úkol najít už ten obchod se dnes úžasně potvrdilo. Musely jsme na poštu, u naší školy. Když jsme ji konečně našly, tak jsme se jim nabouraly do kanceláří než jsme zjistily, že přepážky jsou na druhé straně budovy... ;-)

12 Irith Irith | Web | 25. června 2014 v 20:43 | Reagovat

Jé! Obrázek!!!

13 Irith Irith | Web | 24. srpna 2014 v 14:14 | Reagovat

Jé nový obrázek!
Hezké, moc hezké, jen to vypadá, že Smíšek by Pipa nejraději uškrtil ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama