Jednorázovka: Pán prstenů: Hobití dívka

13. června 2014 v 20:24 | Michelle |  My short stories
Zdárek,
já mám snad už zase hobitománii... ale jen ne, aby to dopadlo jako minulý rok - k sakru, vždyť já se "kdysi" nechala ostříhat na krátko - na hobita :D Štestí, že mi vlasy rostou hodně rychle ;)

Každopádně tu mám další povídku, která mi vyvstala v hlavě včera.
- se nějak dostanu do Středozemě a hádejte, koho tam potkám :D
- Zachovám si zde pravé křestní jméno ;)
- Nebudu znát hobity, sedláka Červíka ani nikoho jiného ze Středozemě. Ani samotnou Středozemi.
- Z Červíka se vyklube pořádný šílenec

Upravím si zde ale charakter. Tak fajn, jsem egoista a hraju si zde na strašně hodnou :D Ale co, chci to vyzkoušet, jak to bude vypadat, když se setkám s hobity já :D

Navíc... tady sice nikdo neumře (teda... nikdo hlavní a hodný), ale budu se snažit udělat "dojemný" konec. Už zase to moje slovo "naposled" (no co, dost se osvěčilo :D) :D

P.S.: Musíte dávat při povídce pozor, jinak konec asi nepochopíte...



Ležela jsem v trávě. Její zelené prstíky mě lehtaly a já se začala oddávat spánku. Oči se mi zavíraly. Ptáčci mi zpívali ukolébavku a tráva mě kolíbala.
Nakonec jsem oči zavřela úplně.

Ocitla jsem se na mnou neznámém poli plném mrkví a zelí. Na konci pole stála dřevěná, malá chatrč. Všude okolo pole rostly stromy a na severní straně začínalo nejspíš kukuřičné pole.
Uslyšela jsem za sebou dupání. Otočila jsem se. Mým směrem se řítily dvě docela malé postavy. ,,Hej, ty! Uteč!" zakřičel jeden z nich, který měl na sobě žlutou vestu. ,,Smíšku, dělej!" pobízel ho druhý, s dříve asi košilí, která byla nyní zabahněná a modrou šálou, kterou měl obmotavou kolem krku. ,,Vždyť dělám, Pipe!" zaječel druhý, když mě míjeli.
Na mysl mi vstoupilo jen jakési "Co to sakra...?", ale pak jsem uviděla na obzoru další postavu. Byl to nejspíš sedlák, v ruce přijímal kosu a hnal se nejspíš za těmi dvěma, které jsem viděla prve.
Pak jsem si uvědomila, co na mě vlastně ten jeden křičel: ,,Uteč!" Asi stejně nešlo o nic vážného, ale raději jsem vzala nohy na ramena a pádila za těmi dvěma chlapci, kteří už byli na pokraji kukuřičného pole. Oni na čekali.
,,Tak dělej!" pobídl mě ten s modrou šálou a společně se mnou zmizeli v záplavě kukuřice. Já se tedy musela přikrčit, abych tam opravdu zmizela. Pro ty dva to s jejich výškou nebyl očividně žádný problém. Po minutě běhu jsme se zastavili.
,,Takže ty taky škodíš Červíkovi?" zasmál se jeden z nich. ,,Škodím Čer... komu?" zeptala jsem se, protože jsem opravdu nevěděla, o koho nebo o co jde. ,,Sedlák Červík! Copak ho neznáš?" podivil se druhý z nich. ,,Ne. A mohli byste mi říct, kdo jste?" ptala jsem se dál. ,,A proč bychom se měli představovat cizím?" zeptal se spiklenecky ten nosící žlutou vestu. ,,Ale Smíšku, no tak! Nemůže být zlá, podívej se na ni!" zažadonil Šálička. Ani nevím, proč jsem mu dala takovou přezdívku. Proč jsem mu vůbec dala nějakou přezdívku. Ale postavil se za mne - i když to znělo podivně, skoro jako kdyby říkal: Jen se na ní podívej, jak je rostomilá! Jsem snad nějaké štěně? Ale co, beru, co je dáváno.
,,Tak fajn," souhlasil ten s vestou, ,,Já se jmenuju Smělmír, ale raději mi říkej Smíšku." a usmál se. ,,A já jsem Peregrin, ale všichni mi říkají Pipin." představil se Šálička. Potom očividně zachytili můj pohled měřící si jejich výšku a obzvlášť nadměrně velké, chlupaté, bosé nohy. ,,Jsme hobiti." vysvětlil Smíšek. ,,A ty vypadáš na člověka," usoudil Pipin, když si mě prohlédl. ,,Na hodně podivně oblečeného člověka." dodal a mnul si bradu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem oblečená. Staré, černé legíny jsem měla umazané od bílého jogurtu, moje černo-bíle pruhované tílko bylo na lemu natrhlé a moje látková modrá vesta s bílými malými hvězdičkami byla příšerně zmuchlaná. navíc jsem byla bosa, jak jsem si uvědomovala s postupnou bolestí od škrábanců, jak jsem si uvědomovala. Byla jsem na tuhle dobu moc moderně oblečená, soudě podle středověkých košilí a kalhot dvou hobitů.
,,Bude lepší to neřešit, nemyslíte?" navrhla jsem. Hobiti se po sobě podívali. ,,Mimochodem, jsem Michaela. Ale pro vás Míša, když už to tak řešíte." dodala jsem. Hobiti se usmáli. ,,To je lepší." uchechtl se Pipin.

Náhle jsme uslyšeli křik. ,,Holomci! Vraťte se! Já vám ty vaše pracky urazím!" To za námi zase běžel sedlák Červík. Už zase.
,,Utečte!" zakřičel Pipin. Tak jsme se znovu rozběhli. Tentokrát běh trval asi deset minut, abychom mu opravdu utekli. Raději jsme ještě vylezli na strom, a to až do úplně nejhořejších větví. Hobiti pochválili moje schopnosti šplhání. Uznávám - oni taky nešplhali špatně.
,,Je pryč?" zeptala jsem se a rozklížela se po okolí. ,,Asi ano." potvrdil Smíšek. Potom rozvázal pytel, který s sebou celou dobu táhli. Ale já si ho všimla až teď. Vytáhl z něj dvě mrkve a hlávku zelí. Jednu mrkev dal Pipovi a do druhé se s radostí pustil sám. Když Smíšek uviděl, jak se na zbývající hlávku dívám, nabídl mi taky. S radostí jsem si jí vzala. Několik hodin jsem nejedla, takže jsem měla velký hlad. Při radostném pojídání jsme uslyšeli údery. Údery sekyry. Náš strom se otřásl. S hrůzou jsme pohlédli dolů. Červíček se k nám za našeho "hodokvasu" připlížil a snažil se strom porazit. Pipin se Smíškem mu museli jídlo z pole krást už pěkně dlouho, nejspíš zešílel.
Nejhorší na tom ale bylo, že strom byl nad velmi hlubokou strží. Začali jsme se houpat a Červík se smál tak, že zakopl a skutálel se do hluboké strže.
Ne, to si nezasloužil. Dobře, možná nás chtěl zabít jen pro pár mrkví a jedno zelí, ale možná zrovna on zasluhoval život víc, než já. Třeba jen zešílel.

V tu chvíli ale nebyl čas nad tím zrovna moc přemýšlet. Strom se kýval čím dál tím víc. Nakonec se místo, které Červík nejvíce zasáhl sekyrou zlomilo. Strom padal. Naštěstí se na poslední chvíli zachytil o další strom na druhé straně strže. Já se při pádu sotva udržela. Ale Pipin se Smíškem ne. Když padali, ještě se mě stihli chytit za ruce. Každý za jednu. Já byla zaháknutá nohama o dvě větve celkem pevně, ale jejich váhu už jsem nemusela dlouho vydržet. Viseli jsme nad hlubokou propastí. Hrozila smrt.

Život pro mě ale po potkání těch dvou znamenal víc. Ani nevím proč - vždyť jsem je pořádně neznala. Ale začala jsem být ještě více hrdá na to, když jsem sousedům krala z višně krásné, červeňoučké višničky a jak jsem je pak doma sněla na posezení. Sousedi mi na to nikdy nepřišli.
Musela jsem ty dva zachránit. I sebe. Silně jsem zatáhla, ale oba mě tahali ještě více dolů a já se škrábla o větev tak, že mi z břicha stékal pramínek krve. No tak, no tak!
Najednou se ozval Pipin: ,,Nemusíš nás zachraňovat. Zachraň se sama. Určitě toho ještě zažiješ hodně. My už jsme si své prožili." Díval se na mě velkýma, hibitíma očima. Oba byli malí, ale srdce měli velká. Nepoznala jsem je doopravdy, ale když jsem se jim dívala do těch jejich kukadel, bylo mi to jasné. ,,Tohle neříkej, Pipe," řekla jsem mírným hlasem, ,,jste ti nejlepší škodiči, které jsem potkala, nenechám vás v tom!"
Zabrala jsem ze všech sil. Nevím proč ani jak, ale najednou jsem hobity byla schopna vytáhnout. Celí paralizovaní strachy mi vlezli na záda a já s nimi slezla ze stromu. Dole v trávě jsem padla na kolema vyčerpáním. Vyvynula jsem skoro nadměrnou sílu. Tedy... na mě nadměrnou sílu. Když jsem si znovu stoupnula, přiběhli a objali mě.
,,Jsi víc hobit, než někteří hobiti od nás. Jiní jsou strašpytlové." svěřil se Smíšek. ,,Asi tak." přisvědčil Pipin. ,,Jsi lidská hobitka. Jsi naše hobití dívka."

Tekly mi slzy. Jim tekly slzy. Zahleděli jsme se na sebe uplakanýma očima. Klekla jsem si, abych byla aspoň přibližně v jejich výšce očí. Všichni jsme tak nějak chápali, že se musíme rozloučit. Znovu jsem je objala. Naposled. Pohlédla jsem jim do očí. Naposled. Už je nikdy neuvidím.
Začali se mi ztrácet.

Probudila jsem se opět v trávě. Hobiti nikde nebyli. Byl to jen sen? Ale já si vše pamatovala. Do posledního detailu jsem si vše dokázala vybavit. Vyhrnula jsem si tílko. Rána od větve krvácela.


- Obrázek je moje tvorba a ano, ta vysoká postava s drdolem bych měla být já - mám pihy, jsem vysoká asi jako 13-ti letá holka a často nosím drdol. Jo, snad to jsem já :D
- Ti dva, co se ke mě tisknou by měli být Pipin se Smíškem. No, snad je to poznat, že jsou dva :D
- a ještě dodatek - holky z výtvarky to pochopily pěkně pervezně a dělaly si z toho srandu po dobu dvou hodit trvání poslední výuky. Snad to tak nepochopíte vy, bylo to myšleno normálně, ne tak, jak to ony pochopily...:/

http://photos-b.ak.instagram.com/hphotos-ak-xfa1/914356_1398371790452113_89329110_n.jpg

(A ano, ten motýl je čtverhraný schválně :D )

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 13. června 2014 v 21:29 | Reagovat

Úžasné, naprosto, totálně skvělé!
Výborná povídka, ach, taky bych si přála takový "sen" i když s mým štěstím bych já na toho Červíka spadla :-)
Je fakt, že tam dost bláznil, ale co, je to hobití povídka a ještě od tebe, takže je povoleno všechno :-)
Ze spolužaček si nic nedělej, já měla podobný problém s Ránama (a Polly s obrázkem na Kapku světla). Tohle prostě normální lidé nepochopí (už tak se na mě s Polly dívají dost divně a to jen proto, že jsme nejlepší kamarádky v pravém slova smyslu).
Mimochodem, vítej do klubu ;-) ! Když jsem psala to hobitské postižení, nevěděla jsem, že jsi na tom takhle "špatně". My s Polly sice blbneme trochu jinak, ale taky. Rozdělily jsme si role (já Pipin a ona Smíšek), takže v konverzaci plynule přecházíme z rodů do rodů   a vypadá to strašně divně (nebo ze jmen do jmen, což vypadá ještě divněji). Nejlepší dárek pro Polly byl, když jsem jí k Vánocům donesla svazek mrkve a ona mohla sténat "Asi jsem si něco zlomil!" a potom samozřejmě "The big one, the BIG one!" a moje nezbytné "Potřebujete inteligentní lidi na takovou výpravu. Pout...úkol...věc!" Prostě jsme naprosto šílené a jsme na to hrdé!

2 Michelle Michelle | E-mail | Web | 13. června 2014 v 22:08 | Reagovat

[1]: Tak to jsme na tom s hobitím postižením stejně :-D
U mě je jen škoda, že mám hobitománii jen já... :-?
A tu hlášku "potřebujete inteligentní lidi" taky úplně miluju :-P
A mrkev k vánocům byl originální nápad. Jinak jsem taky děsně šílená, tohle byl jen další úlet, takhle mile bych se asi nechovala. Navíc: kdybych je fakt potkala, nevydala bych radostí ani hlásku, natož se jim představovat, utíkat s nimi, jíst zelí a zachraňovat :-D

3 Irith Irith | Web | 14. června 2014 v 9:32 | Reagovat

[2]: Jojo. Pro mě je Polly naprostý poklad. Je úžasné, když máš někoho, kdo je ochotný s tebou podnikat všechny ty věci, které jsi nemohla dělat jako malá, protože jsi neměla kamarády. Ale uznávám, že je dost těžké, najít někoho, kdo je stejně postižený jako ty. Já jsem se s Polly skamarádila až po třech letech, kdy jsme spolu chodily do třídy.
No, to jsme na tom stejně. Potkat je, tak jednak radostí omdlím a jednak zafunguje moje vrozená smůla a nejspíše bych se na útěku přizabila o volně ležící klacek.
K tomu postižení, my už jsme se zbláznily úplně. připravujeme dopis, který pošleme Billymu Boydovi s žádostí o autogram ;-)

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 15. června 2014 v 15:18 | Reagovat

Povedená povídka, pár gramatických chybek nevadilo, šílený Červík pobavil.

[3]: To s tím autogramem vůbec není špatný nápad :-)

5 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 1. října 2014 v 20:45 | Reagovat

To je tak roztomilý! Kéž by jste se znovu potkali, tohle bylo trochu málo. Jsem ráda, že jsi nenechala Pipa a Smíška umřít.

6 Pomněnka Brandorádová Pomněnka Brandorádová | E-mail | Web | 13. května 2015 v 16:37 | Reagovat

To bylo príma! Moc se mi to líbilo! :-) Myslím, že obrázek se Ti, až na chodidla, opravdu povedl, je parádní a já sama bych něco takového v životě nenakreslila. Hranatý motýl nemá chybu a ta zelenina tam...palec nahoru! :D
Povídka na mě sice místy působí malinko kostrbatě nebo uspěchaně, jak kde, ale přesto je opravdu skvělá. Vynahrazuje to totiž vtip, veseloct, laskavost, hobitskost...no prostě je to supr. Normálně sice nemusím povídky o tom, jak se postava z reálu dostane do jiného světa, ale tady je to naprostokouzelné a úžasné a vážně té holce (Tobě) závidím! Já bych taky chtěla takový sen!!! :-) I když...kdysi dávno, když jsem byla ještě malá, jsem jednou (nebo dvakrát) ve snu byla v Bradavicích. Ale to nebylo ani zdaleka tak dobrodružné a kouzelné jako tohle. Šálička...musela jsme se potutělně usmívat. "Nemůže být zlá, podívej se na ni." - musela jsme se smát. :D To mi tak moc připomínalo mě. O mé existenci se totiž říká, že neumím být zlá nebo tak vypadat, ani kdybych chtěla. A když to Pipin řekl o Tobě/dívce, znělo to tak...roztomile. A velmi vtipně, když si představím, že to řekl jeden z nejroztomilejších hobitů o cizím velkém člověku. :D A to zkrácení jmen - "Pro vás Míša.", to bylo taky moc pěkné. :-) "A ty vypadáš na člověka. Na hodně podivně oblečeného člověka." Smích. Celá první rozmluva těch tří vážně nemá chybu, jedna perlička za druhou a celé je to tak vtipné, milé a...uvěřitelné. Skvělé!
Moc si nedovedu představit, jak s eněkdo zakousne s chutí do hlávky syrového zelí, ale u hobitů a jídla (hlavně zeleniny) je asi možné vše, Míša se jimi zřejmě rychle nakazila (nehledě na to, že např ty mrkve musely být od hlíny, ale to asi těm dvěma nevadilo) a jestli měla pořádný hobití hlad, nedivím se, že jí chutnalo. :D A musím přiznat, že Červíkovo podetínání stromu mi přišlo jako dobrý zvrat v ději a vychytralé vyzrání na ty dva "zloděje", když pominu, jak se k hobitovi nehodí, že by kácel živý strom. Tady mi to tak nevadilo. Ale strž a sedlákův pád do ní se na mě odehrály moc rychle, člověk si to skoro nestačil uvědomit a bylo po tom.
Záchrana Smíška, Pipina a Míši z polovyvrácenho stromu byla pro mě výrazně lepší. A kouzelná, opět ty jejich dialogy - ty se Ti vážně povedly. Jak začala být Míša hrdá na své záškodncké aktivity, to nemělo chybu!!! :D Smíšek s Pipinem mají očividně velký vliv i po tak krátkém setkání. :-) Ten Pipinův hobití pohled jsme úplně měla před očima a taky mě dostal. Totálně mě dostal do kolen.
No, jsi vážně hodná, že jsi nenechala nikoho z těch tří spadnout. Za to vážně díky. V této jednorázovce bych to ais těžko rozdýchávala. A hlavně, neměli bychom pak ten nejlepší konec. Lidská hobitka! Naše hobití dívka!"" To je to nejlepší na celé povídce, palec nahoru za to, že máš to nejlepší na konci, dva palce nahoru za to, jak jsi tu rozmluvu s objetím popsala a nakreslila a deset palců za to, jaké to vyvolalo u mě emoce! :D Proč se musela probudit??? :D No, má po probuzení na co vzpomínat a já po přečtení této povídky rozhodně taky! :-) Skvělá práce. Určitě si u Tebe zase něco přečtu, až to čas (nebo prokrastinace) dovolí.
P.S. I když mám osobně raději spíš světlé layouty blogů, velmi oceňuji Tvůj výběr obrázku v záhlaví! :-)

7 Michelle Michelle | E-mail | Web | 13. května 2015 v 17:54 | Reagovat

[6]: Jejdanánku, to bylo dlouhé :-D
Ale moc ráda si po takové době přečtu tak příjemný komentář u starší povídky, moc Ti děkuju :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama