Jednorázovka: Pán prstenů: Čas se už vrátit nedá

10. června 2014 v 21:19 | Michelle |  My short stories
Ahoj,
dneska mě přepadla smutná nálada, jak bylo vedro a jak jsem koukala na Pána prstenů - Návrat krále. Nejdřív jsem se pozastavila u toho, jak si Sam myslel, že je Frodo po Odulině bodnutí mrtvý a potom u toho, jak se Frodo loučí se Samem, Pipem a Smíškem v přístavu.
Přepadla mě zároveň i psací nálada, takže jsem nějak sepsala tohle. Je to jen krátká povídka, jen úlet :D I když mě to docela bavilo psát. Možná takové smutné povídky typu někdo umřel, někdo truchlí budu psát častěji :D Ale určitě je propracuji víc.

Je to vlastně sepsání Samových myšlenek a emocí, když Frodo zemřel v Odulině tunelu. Ale v téhle povídce se už neprobudí.
Bylo to o to těžší v tom, že nad tím nepřemýšlel dozadu. O tom je jen první odstavec. Dál ho to všechno napadá v témže okamžiku. (No, vysvětlené to moc dobře není, ale až a jestli si to přečtete, pochopíte, co tím myslím ;) )

No co, uvidíme, jak na to budete reagovat, protože jsem dělala krátké věty a skoro žádná souvětí. Ale ono to má také své kouzlo (myslím) ;)


A ještě malé info: Tuhle povídku jsem původně zveřejňovat nechtěla (byla v rozepsaných článcích už docela dlouho), ale jaksi jsem se o ní zmínila v jednom komentáři a autorka toho blogu se o ni začala zajímat. Celou noc jsem přemýšlela, jak to bude, ale ono to moc nejde, když to nemůžete rovnou napsat - to, co jste už vymysleli zapomenete a úplně se v tom ztrácíte. Proto jsem si v duchu vytvořila jen malou osnovu a vymýšlela za pochodu (spíš za psaní, jestli víte, jak to myslím ;) ). Nakonec jsem ji z katastrofální podoby převedla do téhle, doufám že aspoň trochu čtivé podoby ;)



Čas si plyne dál. Dává i bere životy. Ničí a obnovuje. Hojí rány. Ale některé rány se nikdy nezahojí. Nikdy už mi čas nevrátí to, co jsem ztratil. Nikdy mi nevrátí to, co už není na tomto světě. Nikdy už mi nevrátí mého Froda.

Froda mi vzala Odula. Když jsem viděl, jak ho gigantický pavouk obmotává svými vlákny, věděl jsem, co se stalo. Věděl jsem to, ale nechtěl jsem si to přiznat. Odula smutek, strach ani pomstychtivot neznala. Tedy až doposud.
Zahnal jsem ji. Pomohl mi Frodův meč - Žihadlo. Pomohla mi Frodova ampulka od Galadriel. Pomohlo mi přátelství k němu. Nevěděl jsem, jak jsem to udělal. Prostě se to stalo. Odula se pozadu zatlačila do zpátky do svého tunelu.

Frodo ležel na zemi, obmotaný Oduliinými lepkavými provazci. Roztrhl jsem je podél Frodova obličeje. Frodo byl bledý. Jeho nádherně modré oči byly otevřené a vytřeštěné do tmy Mordoru nad námi. Jeho oči už zhasly. Usmíval se, jeho oči zářily, promlouval ke mně svým nádherným hlasem. Kdysi. Kdysi jsme se spolu smáli, i když jsme byli v úzkých, nevzdal se. Byl statečný jako Gandalf a milý a hodný, jako Galadriel. Ale už odešel. Čas už se vrátit nedá.

Vzpomínám, jak dobře bylo v Roklince. Jak dobře tam bylo s ním. Tehdy, při radě s Elrondem jsem se připojil, protože jsem ho nechtěl opustit ani při cestě do Mordoru.
Nyní jsem tu a on už ne. Ne! Jsme tu spolu oba. Frodo jen spí, musí spát! Pane Frodo! Frodo! Probuďte se! Prosím, probuďte se...
Jeho oči se na mě dívaly. Už jen na mě. Čekal jsem, až se probudí, až se usměje a řekne mi ,,Samíčku, ty jsi mě našel!" a obejme mne. Vše by bylo v pořádku. Vše by bylo, jak mělo být. Ale v jeho očích už žádný jas nebyl. Jejich nádhera i s Frodovou duší vyprchala z tohoto těla tam, kam za ním nemůžu. Nemohl jsem ho tu nechat samotného. Co bez něj budu dělat?
V životě jsem se tak rozhodnout nemusel. Věděl jsem, že zpáteční cesta nebude. Že oba zemřeme. Ale ne teď. Teď ne.

Slyšel jsem jeho slova, jak mě volá. Same... Same... Klesl jsem na zem a hlavu jsem položil na tvrdou skalní plošinu vedle Froda. Zavřel jsem oči. Same... Same...
Pořád tomu nevěřím. Ale je to tak. Frodo už tu není. Už odešel. Čas už se vrátit nedá.

Ale proč on? Proč musel jít on? Proč ne já? Byl bych tisícrát raději, kdybych musel jít na cestu pryč z tohoto světa já. Ale ne on. Díky prstenu trpěl mnohem víc než já a i tak musel odejít? Proč mi tohle bůh dělá? Proč mi tohle Frodo dělá? Proč se tohle stalo?
Smutek to je to jediné, co jsem cítil, cítím a cítit už navždy budu.

Čas plyne dál. Už nikdy Froda neuvidím. Objal jsem ho. Ještě jednou. Naposled.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 12. června 2014 v 6:41 | Reagovat

To je tááááák krásné!
Vůbec nechápu, proč jsi to sem nechtěla dát. Je to moc hezké a zároveň zajímavé tou paralelou s filmem a větami z knihy a filmu (jestli víš, co tím myslím). Dodává to tomu autentičnost, které Rány bohužel postrádají.
Klidně piš dál, takovéhle smutné povídky. Jestli budeš psát především Froda se Samem a my Smíška s Pipinem, tak za chvíli založíme zcela nový žánr :-D
Ještě mimochodem, ty si vytváříš osnovy? Já je zásadně nedělám, už dávno jsem dospěla k názoru, že je to jen ztráta času. Prostě začnu psát a ono se to vyřeší samo (vlastně jsem si ji dělala jen na jednu povídku, kde bylo asi pět dějových linií, které se neustále protínaly a nesměla jsem se v tom ztratit). No, ale jak kdo chce. Třeba Delfi si je dělá zásadně.
Opravdu moc hezká povídka! Jen tak dál!!! :-D  :-D  :-D  :-D

2 Polly Polly | Web | 12. června 2014 v 17:08 | Reagovat

To je úžasný! Určitě piš dál, moc se mi to líbí :-D
A jak to tak sleduju, tak truchlící povídky jsou dost oblíbené :-)

3 Irith Irith | Web | 12. června 2014 v 20:10 | Reagovat

Ještě mě napadlo, jak se líbily naše povídky? Osudovka, Sám, lekce a hlavně moje oblíbená Kapka?

4 Michelle Michelle | E-mail | Web | 13. června 2014 v 6:32 | Reagovat

[1]: Děkuju moc, a osnovy si vytvářím jen matné - v mysli. Nepíšu si je, stejně bych se na ně nedívala :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama