One day with one Doctor project: Doctor Who: Doctor meet me

5. května 2014 v 9:41 | Michelle |  My short stories
Čus, lidi a mimozemšťani!
Rozhodla jsem se zapojit do projektu "One day with one Doctor" na blogu blogerky Scrat (scratilove.blog.cz).

Jde o to, že napíšete povídku o Doctorovi a o vás (o VÁS, takže neupravovat vzhled, věk, ani nic jiného).
Podle mě je to úžasnej nápad, a protože jsem ještě v životě žádnou povídku nenapsala (*žádnou snesitelnou povídku :D ), přijde mi to i jako úžasná šance ;)
- Konkrétně u mě půjde o povídku s 10. Doctorem, která "ponese" název "Doctor meet me" (snad to je gramaticky správně :D )...
Tak uvidíme, co z toho nakonec bude, pokud to bude mít úspěch, možná to bude i na pokračování.
Takže jdem na to, allons-y! :D



Byla slunečná květnová sobota a mě napadlo, že bych se po dlouhé době mohla jít někam vyvětrat, když jsem celý týden strávila v zatuchlé třídě v rozvrzané školní lavici. Napadl mě městský skatepark - a proč taky ne, bylo horko a aspoň malá špetka adrenalinu neuškodí. Nazula jsem si tedy tenisky, vzala skate pod rameno a vyrazila na autobusovou zastávku. Sotva jsem ale zamknula vrata, ozval se onen známý zvuk zatažených brzd jedné telefonní budky. Rozbušilo se mi srdce. To přece nemůže být pravda, nemůže, prostě nemůže! pomyslela jsem si. Pomalu jsem se otočila. Nikde nic neobvyklého. Asi se mi jen něco zdálo, už z toho fakt blázním.
Přešla jsem jeden blok a znovu. Ten známý a nádherný zvuk. Tohle už se mi zdát nemohlo, zvuk byl až příliš živý a příliš hlasitý. Muselo ho slyšet spousta lidí. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na ulici sama. Bylo to divné, obvykle se ulice v tyto dny dětmi přímo hemžily. Určitě jsou jen na nějaké akci. A teď znovu ten zvuk, to už bylo po třetí. Už jsem se nepokoušela ho ignorovat a rozhlížela jsem se na všechny strany.
Zpoza rohu vyšla nějaká osoba. Byl to vysoký, hubený muž s modrým oblekem, přes který mu až po kolena vlál hnědý kabát.
No to snad... Jak to může být on? Je to vůbec on? Nemůže to být on. Ale co když to on fakt je? Musela jsem se jít ujistit. Dřív, než začnu šílet jsem si musela být zcela určitě jistá, že je to on. On, Doctor.
Když jsem k němu přišla blíž, už nemohl být pochyb. Srdce mi tlouko jako o závod. Chtěla jsem k němu promluvit, ale on byl rychlejší: ,,Ahoj, nevidělas tady náhodou nějakou zelenou, šupinatou... ehm...osobu?" ,,Ne, neviděla. Ale přejděme k jinému tématu: Ty jsi Doctor, že?" zeptala jsem se. Už jsem se nemohla udržet. Zněla jsem celkem vyrovnaně, jako by tu jeho otázka byla běznou záležitostí, v duchu jsem ale jásala a málem jsem vybuchla, jak jsem byla šťastná: Oh, my god! Je to Doctor! Já mluvím s Doctorem! ,,Jo, to jsem já. My se známe?" odpověděl nejistě. "Ty mě asi moc neznáš, ale divil by ses, jak moc dobře znám já tebe." odpověděla jsem sebevědomě. Sakra, tohle jsem asi neměla říkat, teď mu budu muset všechno vyklopit a on se bude ptát, odkud to vím a ... ,,Dobře, jak myslíš. A kdo vůbec jsi?" zeptal se, jako by ho moje odpověď vůbec nevyvedla z míry. Většinu lidí by přece děsilo, že o nich neznámý člověk hodně ví. Ale v Doctorově případě jsem se ani nedivila. ,,Jsem Michaela, nebo Míša, jestli chceš. A jsem člověk." odpověděla jsem jako by nic. "Proč mi říkáš, že jsi člověk? Není to jasné?" zeptal se a zadíval se na mě pohledem, který mě vyzíval říct tuto odpověď: ,,Ne, není to jasné, když ty jsi mimozemšťan, Doctore."
,,Ty o mě asi víš fakt hodně, co?"
,,Jo, řekla bych že jo."
,,Co o mě ještě víš?"
,,Chceš vědět fakt všechno, co o tobě vím?"
,,Jo, i když si troufám říct, že to zabere dost času..." řekl, a usmál se na mě. On se na mě usmál! Nejlepší pocit!
,,Jsi mimozemšťan rasy Pánů času z planety Gallifrey, cestuješ v Tardis - modré policejní budce z padesátých let, která umí cestovat časoprostorem, překládat jakékoliv jazyky a ve vesmíru kolem sebe má něco jako kyslíkovou bublinu. Tardis jsi mimochodem ukradl. Taky bys asi často nepřežil bez Sonického šroubováku, který umí zkratovat systémy, odemykat dveře, zámky a tak dál. Často zachraňuješ naší planetu před různými tvory, jako jsou například Sontarani, Sycoraxové, Daleci, Cyberlidé a podobně a většinou máš s sebou na cesty společnost, jako byla třeba Rose Tylerová, Martha Jonesová, Donna Nobleová - " ,,Zadrž na chvíli! Odříkáváš to tu jako básničku... odkud to vůbec víš?" skočil mi do řeči Doctor. Ano, už jsem to trochu přehnala. Ale nemohla jsem si pomoct, věděla jsem toho tolik... Ale nemohla jsem mu říct, odkud to vím. Tak jsem to řekla na rovinu: ,,To ti nemůžu říct..." Podle jeho charakteru bych čekala, že se odpovědi bude domáhat. Ale on se na mě jen zamyšleně díval. Chvíli jsme na se na sebe koukali a pak ve mě hrklo. Tardis. "Když už jsme byli u té Tardis..." naznačovala jsem hlavou k rohu, odkud vyšel. Určitě tam, někde musela být. ,,Oh, jasně. Proč ne." odpověděl, jako by nic, usmál se zamířil k rohu. Já ho následovala.
A opravdu tam stála! Tardis! Schválně jsem před tím nezmínila to, že je zevnitř větší, chystala jsem se Doctora podle mého názoru... potěšit. ,,Tak tady jí máš!" řekl Doctor a ukázal pravou rukou na onu "kouzelnou" budku z padesátých let. Otevřel její dveře lusknutím prstu a pustil mě dovnitř i se skatem, který jsem pořád svírala pod ramenem. Schválně zůstal venku, určitě čekal, až vyběhnu a budu běhat okolo budky jako šílenec, protože si moje chabé, lidské mozkové závity neporadí s tím, že je zevnitř větší, než jak vypadá zvenku. Zřejmě ho znepokojilo, že jsem to neudělala, vešel do budky za mnou a zabouchl za sebou.
A já se zase musela předvést: ,,Jistě, teď čekáš že budu jako šílená obíhat okolo Tardis a divit se a říkat: oh, zevnitř je větší! Ale udělám ti radost: i když bych nejraději byla originální a řekla: Zvenku je menší!, udělám tohle!" Vyběhla jsem, ledabyle jsem oběhla budku, vrátila se a řekla zamyšleně: ,,Zevnitř je větší..."
,,Děkuju, já miluju, když to lidi říkají!" usmál se Doctor.
Obešel hlavní vládací panel Tardis až ke mě a řekl: ,,Nechtěla bys cestovat se mnou? Jsem zrovna sám a ty jsi pro mě, jak se zdá,větší záhadou, než jsem já pro tebe, a to neříkám každému."
Myslela jsem, že snad vybuchnu. On to fakt řekl! On fakt chce abych cestovala s ním! On to fakt... ,,Jo!" vykřikla jsem. Doctor se zatvářil zděšeně. Musela jsem se opravit: ,,Oh, promiň. Náhlý nával radosti! A ano, strašně ráda! Určitě s tebou budu cestovat! Allons-y!" ,,Allons-y!" odpověděl, ústa se mu roztáhla do největšího úsměvu, který jsem u něj doposud viděla, zatáhl za páku na ovládacím panelu a Tardis se otřásla.

A tak jsem potkala Doctora. Doctora, který mi změnil život.


Tak snad to nebyla taková hrůza :D
Ale bylo by úžasný, kdyby byl tenhle příběh pravdivý, ne? :3
A ano, v téhle povídce jsem si zachovala charakter a nejspíš bych to na něj fakt takhle vybalila :D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 5. května 2014 v 18:48 | Reagovat

Tak to je fakt úžasný, máš talent na psaní, určitě v něm pokračuj! :3 :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama